Na co se nelze netěšit

Josef Kratěna
Lk 21,5-19
17. 11. 2019, Hradec Králové
33. neděle v mezidobí, cyklus C

Ježíšovu eschatologickou řeč pronesenou nedlouho před svým utrpením a smrtí zmiňují všichni tři synoptičtí evangelisté. Jejich výpovědi se navzájem liší jen v jednotlivostech a nepodstatně. Podle Marka i Matouše mluví Ježíš ke svým učedníkům, kteří s ním právě vyšli z chrámu, kde Ježíš celý den učil. Bylo to asi naposled, kdy vkročil do židovského chrámu. Pak se tam už do své smrti pravděpodobně nevrátil, ani když tam jeho učedníci připravovali velikonočního beránka. Lukáš zjevně čerpal z Markovy předlohy, ale u něho Ježíš nemluví s učedníky, ale s neznámými lidmi ze zástupů.

Chrám byl největší chloubou židovského národa, Jeruzaléma i celého Izraele. Obložen zlatými deskami zářil do celého okolí a prý byl pokládán za osmý div světa. Židé byli náležitě pyšní a hrdí na tuto nádhernou stavbu. I my býváme dnes patřičně hrdi na to, co dokázali vytvořit naši předkové za krásy – třeba v případě dnešních katedrál. Chrám je ale pro Židy také důkazem Hospodinovy přízně. A najednou si přijde nějaký podivný kazatel s ještě podivnějším proroctvím, které Židům připadalo opovážlivé, rouhavé a také naprosto nemožné.

„Přijde den, kdy z toho, co vidíte nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“

Všichni máme tendenci obdivovat a zakládat si na tom, co je nádherné, krásné, co bylo stvořeno Bohem nebo vytvořeno člověkem. Najednou má být všechno pryč, všechno má zaniknout. A kdy se tak stane? Z Ježíšových předpovědí vyplývá, že se proroctví týkají blízkého zničení Jeruzaléma a konce tohoto světa. Jak víme ke zničení města v sedmdesátých letech skutečně došlo. Římské legie potlačily židovské povstání a zničily celý Jeruzalém i s chrámem. Zbyly jen strážní věže, které dál sloužily římské posádce a jedna chrámová zeď, nyní nazývaná zdí nářku. Byl to vlastně následek toho, že si Židé nenechali říci. Že si nenechali poradit tak jako si nenechalo radit mnoho generací před nimi i po nich. Nerozpoznali čas, kdy je v Ježíši navštívil sám Bůh. My ten čas navštívení také často nerozpoznáváme i když takových indicií máme v dnešním světě víc než dost. Nemocných, nahých, vězněných, nechtěných a bez jakékoli střechy nad hlavou je v každé době i dnes velké množství. A tak také nemůžeme úplně vyloučit možnost, že nám jednou může v Římě zůstat jen nějaká ta zeď nářků.

A otázka kdy nastane konec světa? Konec života na této zemi? Na to nadále odpověď neznáme. Známe jen průvodní jevy, které budou konec provázet, tak jak nám je sdělil Ježíš a který sám přiznal, že o tom vlastně nic neví.

Nejde tedy o to očekávat konec světa, ale o to, abychom nepromarnili druhý příchod Ježíšův a abychom Boží soud očekávali neustále. Důležité není očekávání konce lidstva, ale důležité je být připraven na svou vlastní smrt, která pro nás znamená konec života na tomto světě a která může nastat kdykoliv. Znamená to žít v Boží lásce stále a s důvěrou a trpělivostí čekat na setkání s Ježíšem. Vždyť když věříme a svým životem se snažíme o tom svědčit, pak jdeme do lepšího. A na to se snad nelze netěšit.