Dnešní úryvek z Mt se skládá ze dvou částí. První část („Vy jste sůl země…“) navazuje na předchozí blahoslavenství. Blahoslavenstvími začíná matoušovská „horská řeč“, kterou se pokouší sumarizovat Ježíšovo učení – Mt vnímal Ježíše jako toho největšího učitele, nechá ho na začátku 5. kapitoly usednout na hoře nového zjevení a vyhlašovat „nový Boží zákon“. Ten nový zákon vyhlašuje blahoslavenství pro ty, u kterých se zdá, že v životě tratí: blaho-slavení patří chudým, plačícím, utišeným, kdo mají čisté srdce, kdo působí pokoj –  tvůrci pokoje pravidelně v životě tratí to takříkajíc „své“. Pak začíná dnešní úryvek: „Vy jste sůl země, … světlo světa” atd.

Nemyslím, že blahoslavenství znamenají nutně automatické odmítnutí každé takříkajíc “teologie osvobození”. Myslím, že zakládají výchozí bod pro životní orientaci spočívající v přijetí toho, co všechno je v Boží ruce a požehnané. V Boží ruce a požehnaná je naše chudoba (v něčem jsme každý chudý, v něčem chudneme nebo zchudneme a některé bohatství, na kterém nám leží ruka jako na pluhu, je dobré odložit aktivně), v Boží ruce je naše umlčení nebo čisté srdce (a každý umíme mít alespoň občas čisté srdce bez ohledu na následky) atd. Ježíš v blahoslavenstvích říká: Je to sám Bůh, kdo takovým na první pohled nepožehnaným situacím fandí a nositele blaho-slaví, uvěřte této své životní situaci jako plné Boží přítomnosti a proto blahoslavené.

Věříš ve své blahoslavenství od Boha? Přijímáš, že jsou v Boží ruce tvá chudoba toho nebo onoho druhu, že je blahoslavené umlčení tvé té či oné dobré myšlenky, umlčení ambice nebo rovnou životní cesty, že Bůh žehná tvé milosrdenství nebo projev čistého srdce, které se takříkajíc nevyplatí? Pokud v takové víře a naději žiješ, pak jsi sůl země a světlo světa a neschovávej se s takovou vírou a nadějí: „nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.” Podle Matouše je nejspíš přijetí takového východiska zdrojem těch nejlepších našich možných skutků, díky kterým ti druzí budou chválit Boha: „tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.” Slyšme: aby ti druzí díky nám vzdali slávu Otci v nebesích.

Zatímco první část dnešního Matoušova úryvku může dát smysl blahoslavenstvím, druhá část od „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit…“ uvozuje pasáž následující. Za dnešním úryvkem pak čteme „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům… Já však pravím …“. Jde o překračování rámce židovského zákona. Ježíš zákon ctí, ale jde nad rámec zákona, hledá jeho smysl, vyústění, naplnění.

Dnešní slova „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.” jsou tedy podivná – Ježíš naléhá na uchování přikázání, ale současně učí, že nebeské království je za nimi, v jejich smyslu.

Hezké je, jak není vyloučen ten, kdo neuchová, je v božím království jen „nejmenší“. Máme zde jednu historickou polohu křesťanství: ty, kteří se snažili židovský zákon reinterpretovat, jít za jeho smyslem, za jeho obsahem.

Řekneme si, že to již není naše situace, my jsme pohanokřesťané, kteří nejsme vázáni literou židovského zákona. Co si tedy máme z dnešního úryvku vzít pro sebe?

My ale jsme vázáni různými zákony, psanými i nepsanými, které nám lidem kolem nás pomáhají v té spravedlnosti farizejského typu v dobrém slova smyslu: aby každý dostal, co mu náleží, abychom i my dostali, co nám náleží. Ty zákony platí v práci, v rodině, v církvi, ve společnosti, má smysl se jich kvůli spravedlnosti držet a nikoli je zahazovat, abychom nebyli v království nebeském vyhlášeni za nejmenší a pro soužití s lidmi abychom nebyli shledáni nepoužitelnými.

Ale podle dnešního evangelia nejde nakonec o tu spravedlnost, aby všichni dostali, co jim náleží, abychom my dostali, co nám náleží. Naše spravedlnost má o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a podobně jako ústí ta první část úryvku o světle (o našem světle), je to i zde: má jít o to, aby druhý člověk, můj bližní dostal šanci uvidět zachraňujícího Boha přicházejícího pro něj, skrze to, že nebudu upřednostňovat spravedlnost pro sebe podle toho či onoho zákona.

Jestliže se podle zákona budu spravedlivě hněvat na svého bratra a jednat podle toho, nepomůžu mu k šanci, aby zahlédl Boha, který ho (na rozdíl ode mne) přijímá, ať už ten bratr učinil cokoli nespravedlivého. Já pak vyklouznu z prostoru blahoslavenství tichých a Boží království bude mít o kousek místa méně. Je to náročný program, to matoušovské křesťanství. Naštěstí nejde jen o etický program: podobně jako blahoslavenství jsou i tyto výzvy současně zaslíbením: právě touto cestou máme jít a její plné světlo zazáří na konci času.

Ale nezapomeňme: my jsme ti, díky jejímž činům mají ti druzí vzdát slávu Otci v nebesích. Ať tedy nad všemi našimi chutěmi dobrat se dobré spravedlivosti svítí lampa Božího blahoslavenství pro ty, kteří dávají přednost šanci milosrdenství. Pak naše skutky, které z takového postoje vyplynou, našim bližním šanci přijmout Boží milosrdenství nabídnou.