Úvod – kontext dnešních biblických úryvků

V dnešních biblických čteních zaznívá jistota povolání/vyvolení nás všech zřetelně. Izaijáš ujišťuje: „Hospodin mě povolal z života mateřského, od  nitra mé matky, připomínal mé jméno“. Žalmista mu přizvukuje „Hospodine, … ve tvých úmyslech s námi se ti nevyrovná nikdo“ a dodává „Plnit
Bože můj tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru“ spolu s „Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost velikému shromáždění“.
Podobně i Pavel píše ve svém listu do Korintu „povolaným svatým“ a to „spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista“, tedy i nám.

Janovo evangelium

Janovo evangelium se nám dnes otvírá bezprostředně po Ježíšově křtu v Jordánu. Jan Křtitel tu opakovaně ukazuje na Ježíše, „Beránka Božího“, člověka na kterém podle jeho svědectví spočinul a zůstal Duch Svatý. Ježíš je tedy „Ten, který křtí Duchem svatým“.
Příběh Jana Křtitele, svědčící o Ježíši se dále mění a děj se od jeho postavy odpoutává. Ústředními postavami se stávají jeho učeníci a Ježíš. Avšak nic by se nestalo pokud by Janovi učeníci neslyšeli Janovu větu o právě kolemjdoucím Ježíši.
Ta zaujala Janovi učedníky natolik, že se rozhodli jít za ním a zjistit o tomto „Beránku Božím“ více, třeba na začátek, alespoň kde bydlí. A Ježíš je neodhání jako nějaký dotěrný hmyz nebo zvědavce rušící mu jeho kruhy. Zve je k sobě. Říká jim: „Pojďte a uvidíte.“ A oni ho následují a ten den u něj zůstanou.

Avšak jeden z těch dvou zvědavců si nenechává tuto událost pro sebe. Jde za svým bratrem Šimonem Petrem a oznamuje mu, že nalezli Mesiáše, a přivádí ho za ním. Ježíš ho přijímá a dává mu nové jméno, novou identitu. Už není tím kým býval.
Na „poli povolání“ si „zbraně“ nevolíme, jsou dávno rozdány. Šíp, skrytý v toulci, čeká na svůj čas, potřebuje luk a lučištníka, který zacílí a přesně zasáhne. A to i daleko. Není naše starost malomyslnět nad tím, čeho jsme (ne)dosáhli.

Zkušenost povolání

Zkušenost s povoláním, zdá se, není sdělitelná. Vypadá to, že je musíme prožívat každý znovu, svobodně je přijmout a vydat se na cestu. Osobní zkušenost být povolán máme snad každý. Někteří zažijí spektakulární životní obrat, po zaslechnutí „správného slova“. Jiní po zaslechnutí hlasu dlí v dialogu s vlastními pochybami. Další mohou procházet varianty, přitakávat a zkoumat, jaké nesou ovoce. Myslím, že až tak nezáleží na specifickém způsobu našeho souhlasu, jako na faktu, že povolání přijmeme a na cestu do neznáma vykročíme.

Celoživotní cesta

Kdo povolává? Je to snad Komárek, Konzal, Hradilek, náš partner, bližní? V posledku Ježíš prostřednictvím Ducha Svatého. Přijmutím povolání přijímáme i novou identitu a spolu se Šimonem se stáváme Petrem. Týmž Petrem, který sice ještě několikrát zklame, přesto se ale vydává na celoživotní cestu s Ježíšem. Povoláním nezískáme jistotu bezchybnosti nebo dokonce záruku bezstarostného života, plného nadšení.
Cesta bude dlouhá a místy vyčerpávající.

Janovská a Ježíšova cesta

V evangeliu se nám ukazuje cesta Janova v kontrastu s cestou Ježíšovou. Janovská cesta – zřejmá, solidní, vypočitatelná. Jan stojí a křtí – zástupy přicházejí. Ježíšova cesta? Ježíš se vydává do nejistoty. Ježíš je na pochodu, prochází a navštěvuje, celníky, hříšníky, nevěstky, všechny lidi na okraji.
Každý máme v sobě kus Jana Křtitele i Ježíše Krista – napětí, kterého se nelze zbavit.

Závěr

S přijmutím povolání, které nelze přijmout jinak než svobodně, bytostně souvisí i přijatá nejistota. Nejistota vykročení do neznáma. Jinými slovy jistota nejistoty. Na cestě povolání však nejsme sami. Na cestě je spolu s námi i Ježíš, který nás skrze svého Ducha povolal a vybízí nás „Pojďte a uvidíte!“.