Abychom si připomněli kontinuitu biblických čtení pro toto období, vzpomeňme na perikopu evangelia z minulé neděle o žádosti apoštolů, aby jim Ježíš dal více víry a na jeho reakci podobenstvím o moruši. Lukáš pokračuje na stejné téma i příběhu, který jsme slyšeli dnes. Jen jakoby se snaží ještě konkrétněji, příběhem ze života tehdejší současnosti, tedy příběhem o deseti malomocných, potvrdit to, co Ježíš tak důrazně připomněl apoštolům. …“Co ještě chcete, vše jste již dostali, stačí, abyste svou víru aplikovali v životě, abyste podle ní s důvěrou stále jednali! …“
Evangelista zařadil podobenství o uzdravení deseti malomocných do pomyslné „série“ Ježíšových ubezpečení o tom, že Boží láska je opravdu nablízku každému potřebnému a zjevná tomu, kdo Ježíšovým slovům věří – a to nejen jako objektivní poznané pravdě, ale všem, kdo bezmezně důvěřuje, že je to možné i ve vztahu „BŮH – JÁ“. Poptávka učedníků po větší víře, i nás – jejich následovníků, se pak jeví jako poptávka po více zboží, zní jako jakési zpředmětnění (…dej mi více lásky, dej mi více křtu, více sňatku, dej mi více přátelství apod., dokud nebudu mít dost, budu-li mít někdy dost), namísto toho, abychoms vírou užívali a rozvíjeli tato obdarování, tedy vytrvale žili v důvěře, že jsme je skutečně dostali od Hospodina k tomu, abychom je naplňovali a nikoliv vlastnili.
Přicházející malomocní hlasitě volali na Ježíše (ba přímo se dožadovali) „Pane, smiluj se“ a Ježíš jim bez vysvětlování vyhoví. Jako všechna uzdravení, vykonal i toto, jako znamení Boží moci a jeho blízkosti.
Pouze jeden z uzdravených však uvěřil, že to byl zásah Boží. Zakusil totiž, že kromě uzdravení z malomocenství těla se stal božím dítětem, zakusil, že jej Bůh obdaroval novou účastí na plnohodnotném životě, zakusil co to je „být zdravý a čistý“ nejen na těle či rituálně, ale také být čistý ve vztazích, být znovu navrácen do společenství obce, z níž byl vyloučen. Za to vše chválil Boha a svému Uzdravovateli projevil vděčnost. Ač cizinec (Samařan – dosud vyznavač jiného Boha /doplňující pozn. – rozuměj – v úhlu jiné představy jediného společně s jeruzalémskými vyznávaného Boha, včetně praxe uctívání a Jeho rozsah působení), změnil své smýšlení a jednání.
Požadavek apoštolů – učedníků, které jsem připomněl v úvodu, mi zazníval jako (parafrázuji): „Víme, že jsme tvoji, ale dej, ať jsme více tvoji…“ a Ježíš jim odpovídá výčitkou v podobenství: …“ pánové, teď je řada na vás, je potřeba abyste skutečně věřili a jednali podle té víry, kterou vám zvěstuji? Nemíníte si náhodou změnit své představy Boha, kterému věříte?“. V Lukášově podání „dnešní“ události rezonuje podobná výčitka vůči ostatním uzdraveným (parafrázuji):…“kde je těch zbylých devět, nebyli snad obdarováni také? To je ani toto znamení nepřesvědčilo o tom, že Bůh je velmi blízko a patří mu chvála a vděčnost…?, cožpak se to stalo „samosebou nebo náhodou?“
Někomu (včetně těch „9“) stačí splnit rituál a „být čistým“ („…ukažte se svým kněžím – viz příkaz zákona v Lv.), nepotřebují totiž zakoušet důsledky vlastní změny z moci a lásky Boží. Samařan a každý, kdo přijme jeho postoj, však může vstát a jít v pokoji a radosti vybaven proti všemu „malému – mocenství“ beze strachu, protože ho zachraňuje jeho důvěra Hospodinu a to i do budoucna. Může se připojit k žalmistovi s voláním „…Hlahol Bohu celá země, …zvučně rozhlašujte jeho chválu! Přestože jsi nám vložil břemeno na bedra, …zachovals nás při životě„.
Víra, o kterou nám má jít, není statické poznání pravdy a její vlastnění. K tomu my katolíci nějak inklinujeme. Hospodin požaduje aktivní – dynamický projev naší víry. Boží existenci máme přijmout vírou, avšak s vědomím, že to poznání není naše zásluha, ale dostala se nám jako dar. A obdarovaný má dar užívat, naplňovat jeho smysl, pro který byl darován. Např. svetr nosit; autem jezdit a ještě lépe i někoho vozit; knihu přečíst; křest rozvíjet a žít z něho i se všemi riziky, obdarování partnerem/kou – naplňovat manželským slibem v praxi i se všemi riziky; ze svátosti smíření čerpat z nekonečného Božího milosrdenství pokoj a motivaci pro soužití s druhými atd. apod.
Prorok Jeremiáš o tom ubezpečuje docela srozumitelně Izraelce všech společenských vrstev v babylonském vyhnanství. Bude to náročné, bude to asi běh na dlouhou trať, ale je to jediný způsob, jak zůstat při životě. Budujte, rozmnožujte se i z toho mála co máte k dispozici, jinak (ve vyhnanství či zajetí pout) nepřežijete.
Také apoštol Pavel připomíná Timoteovi a také nám, jakou víru máme mít, tj. být věrní, jako je věrný Kristus Ježíš v naplňování vůle Otcovy – to je pro nás ta „dobrá zpráva“. Taková důvěra může trpět či být dokonce zničena, avšak důvěry hodnéje ubezpečení: „Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít.
Hospodin požaduje aktivní dynamický projev víry. Pavel to ve svých listech často připomíná jednotlivcům i křesťanským obcím, protože dosvědčuje svou dobrou zkušenost s Bohem, kterou zažíval skrze působení Ducha Kristova. Tak i Timotea nabádá ke stejnému postoji: “Usiluj o to, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený, pracovník, který se nemusí stydět a který správně (tj. věrně) rozděluje slovo pravdy.“
Uzdravený malomocný pravděpodobně dokázal od chvíle své proměny oslovit i tu „paradoxní moruši“,- tedy prožívat věci, o kterých se mu ani nesnilo, – protože uvěřil, že výsledek je a bude vždy na Bohu. Zbylým devíti se to asi nepodařilo. O Ježíši se asi doslechli, že kromě jiných podivuhodných činů „provozuje“ také uzdravování, a proto na něho hlasitě volali. Pro tu chvíli dostali smilování, protože Ježíš zůstává vždy věrný k větší slávě Boží, i když oni zůstali „nevěrní“ – bez vděčné důvěry Bohu. V Lukášově podání je Ježíšova výtka vůči nim zarámována do lítosti: “Kdo se od vás dozví tu radost, že pouze Bůh má v moci uzdravovat? …a nejen pro jednou, ale trvale a ze všech omezení či zajetí, která člověku brání prožívat lásku, radost a pokoj…“.
Důvěřujme tedy našemu Pánu a hlásejme Boží blízkost s apoštolem Pavlem, aby tak nezůstala dobrá zpráva naší vinou v poutech nebo ve vyhnanství sobeckosti, samozřejmosti či nedůvěry. A nebojme se to konat znovu a znovu, i navzdory všem našim předchozím selháním. Vždyť Hospodin je za všech okolností věrný.