“Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?”.

My si titul „syn člověka“ spojujeme automaticky s Ježíšem, ale je to titul tak tajemný a nejasný, že ho novější novozákonní knihy už ani nepoužívají, Ježíš se v nich vyskytuje jako Kristus, Pán, syn Boží. Syn člověka je postava v knize Daniel a v židovské nebiblické, apokryfní literatuře jako je 1. kniha Henochova. Jde o nebeskou bytost, která na konci času přijde v čele Božího království, které pak už naplno ovládne celý svět. Ježíš z Nazareta titul Syn člověka, jak se zdá, používal v tomto významu, třeba v dnešním úryvku, který se odkazuje na budoucnost, na to, co bude. Současně se ale zdá, že pro Ježíše z Nazareta má „Syn člověka“ i jiný význam, je to pro něj prostě pozemský „člověk“, přesněji řečeno „člověk jako já“, Ježíš ho vztahuje na přítomnost, na lidský život žitý tady a teď. Zdá se, Syn člověka pak mohl být pro Ježíše z Nazareta takový židovský mášál, tedy slovní hříčka, která budoucnost a přítomnost spojuje. Na konci času přijde Syn člověka z nebe, ale já, člověk Ježíš z Nazareta, už svými slovy a činy tady a teď na zemi ukazuji, jaký vlastně ten jeho příchod bude, už tak vlastně tady a teď ukazuji Boží království. A zatímco u Ježíše z Nazareta není úplně jasné, jestli on sám se považoval za toho nebeského Syna člověka, poté, co Ježíš zemřel a jeho učedníci uvěřili, že byl vzkříšen, člověk Ježíš z Nazareta už byl jednoznačně propojen i s oním nebeským Synem člověka; to Ježíš z Nazareta se vrátí na konci času jako Syn člověka, s ním přijde Boží království, a Ježíš se pak definitivně zastane všech vdov a všech potřebných, kdo zastání potřebují, tak, jak to dělal za svého pozemského života. Ježíš uzdravoval nemocné, když chodil po této zemi a po jeho návratu budou natrvalo každá nemoc a utrpení a zlo ze světa odstraněny a Boží království hojnosti, pokoje a štěstí nastane v plnosti.

První učedníci Ježíše z Nazareta poté, co uvěřili v jeho vzkříšení, věřili, že se Ježíš vrátí takto velmi brzy. A můžeme si představit, jak postupně narůstaly jejich rozpaky, když se čas prodlužoval. Evangelista Lukáš, podobně jako ostatní novozákonní autoři ví, že čas se prodlužuje a hledá řešení. A Lukáš právě nabízí, aby život křesťana v přítomnosti, žitý tady a teď v přítomnosti byl takový, že odkazuje k budoucnosti, abychom byli lidmi, v jejichž slovech a činech je možné nalézt slova a činy nebeského Syna člověka; v činech a slovech křesťanů tady a teď, v jejich zastávání se vdov a všech potřebných, má být nějak vidět Boží království, které přijde na konci času v plnosti.

Ale současně podle dnešního textu nemáme nikdy vzdávat víru a naději, že Zastánce přijde brzy, jako se nevzdávala ta vdova dnešního podobenství. Ježíš se vrátí brzy a zastane se i nás samotných proti všemu zlému, do čeho jsme zaviněně nebo nezaviněně ponořeni, přemůže všechno zlo kolem nás i v nás. Ježíš znovu přijde a řekne nám o nás samotných dobrá slova zastání, tak dobrá, která jsme nikdy od lidí neslyšeli, ač jsme je toužili slyšet. A nemáme se nechat zmást tím, že se to zatím neděje v plnosti, máme o to vytrvale prosit. Lukáš je velký propagátor modlitby, kterou nabízí jako lék na nejistotu prodlužujícího se času; slyšeli jsme koneckonců: „Ježíš vyprávěl učedníkům podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat“. Vytrvalá modlitba je pro Lukáše cesta, jak nikdy nepřestávat doufat. Víra – příběh našeho křtu – je důvěra v to, co nevidíme, ale v co doufáme, důvěra v Ježíše Zastánce. Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?

Ale proč se vlastně vydat na cestu víry, která musí překonávat takové nejistoty, proč se mnozí na cestu křtu z víry vůbec pouštějí? To ukazuje prorok Jeremjáš v prvním čtení – slyšíme zde hlavní motivaci víry a naděje člověka – „odpustím jejich vinu a na jejich hřích už nevzpomenu“.

Příběh odpuštění hříchu a z něho plynoucích vin je tím největším lákadlem křesťanství, protože nabízí kromě obrovské naděje do budoucnosti také ohromnou svobodu a radost pro život na zemi díky nabídce osvobození od hříchu.

Myslím, že každý z nás už vyvinul mnoho úsilí, aby svou hříšnost nepřijal, aby od ní utekl, odstrčil ji od sebe. Dopadá na nás jistě zlo, které jsme nezavili, ale možná nejvíc nás ohrožuje to, co je zlého v našem vlastním srdci, protože tomu podléháme, svazuje nás to a díky tomu nejednáme dobře. A utíkáme před tím, abychom si přiznali že nejsme dobří a že nejednáme dobře. Utíkáme třeba tak, že to zlé vidíme na těch druhých a ne na sobě. A nebo neutíkáme, ale zlo v nás samotných vidíme a svazuje nás do pocitu ne-hodnosti v očích Boha i lidí, do pozice vdov bez naděje. Ale najednou je tu nabídka nepokračovat v takové životní strategii, ale pokojně svou ne-hodnotnost přiznat a osvobodit se od ní tak, že ji vložím do bezpečí ruky Hospodina, který hříchy nepočítá, na hřích už nevzpomene. Vložit se do ruky Hospodina ne tak, že se nejprve jakoby očistím od svého hříchu a pak přijdu za Hospodinem, ale vložit se do ruky Hospodina právě se svými hříchy, jako hříšný člověk. Nenechejme se zmást největším náboženským omylem lidstva, že Bůh přijímá jen dobré lidi. On přijímá hříšné lidi, kteří přijmou, že jsou Bohem přijati jako hříšní – to je víra křesťanů.

Přejme tedy Michálkovi to, co prorokuje Jeremjáš – „Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce“. Ten zákon je důvěra, že Bůh nevzpomíná na hříchy, že odpouští viny a že vše zlé nakonec pomine. Kéž taková víra zapsaná na Michálkovo srdce mu otevře cestu ke svobodě, radosti a pokoji tady a teď, na každodenních cestách jeho života.

Při křtu malého dítěte můžeme připomenout, že ve hře je nejen příběh víry křtěného, ale příběh víry jeho rodičů, víra křesťanské obce, ve které je křtěn. Věříme jistě takříkajíc za sebe, ale současně vždy nějak věříme s těmi druhými, jejichž víra umí poponést víru naši. Víra je cesta, na které hraje důležitou roli víra těch, kteří jdou se mnou. A také proto budeme všichni při příležitosti dnešní křestní slavnosti svou víru obnovovat. Kéž tedy pro Michálka i pro nás platí ta nová smlouva, že kdo věří, bude zachráněn. Kéž se Michálkova víra rozvine a kéž všichni a stále ve vytrvalé modlitbě posilujeme naději, že už brzy, ano, už dnes přijde Zastánce a potvrdí nám, že ten nový zákon zapsaný na naše srdce, zákon odpuštění, důvěry a naděje v překonání všeho zla v nás a kolem nás, že platí a že to byla ta nejlepší životní cesta, kterou jsme mohli na naší cestě životem nalézt.