V dnešním evangeliu jsme slyšeli dvě překrásná podobenství, která ukazují Boží náklonnost k těm, kdo mají pocit, že jsou od Něho daleko, bezvýznamní a ztracení. Ježíš v podobenstvích odpovídá farizeům, kteří ho kritizovali, když jej spatřili ve společnosti celníků a hříšníků, a s opovržením poznamenávali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“. Jíst s někým v Izraeli, to bylo znakem společenství, v podobenstvích dokonce náznakem společenství eschatologického. Proto to bylo pro farizeje pohoršlivé. Ježíš neobviňuje farizeje, že by sami o sobě jednali špatně, že by byli hříšní. Ale protestuje proti tomu, aby byli hříšníci jednoznačně odsuzováni a vylučováni. Nepovažujme se proto za dobré a spravedlivé a nemysleme si, že špatní jsou ti druzí. Je dobré a užitečné uvědomit si, že sami, bez pomoci Boha, který je dobrý, nedovedeme přemáhat zlo. Skvělá zpráva pro nás zaznívající z podobenství je, že hříšník tj. ztracený člověk je Bohem hledán a očekáván a je nad ním vše převyšující radost, když se najde, nebo když se vrátí. V prvním podobenství Ježíš říká: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde?“ Je to i pro nás zvláštní otázka. Pokud bychom totiž my měli ovce, pravděpodobně bychom zachránili těch devadesát devět a tu jednu prostě oželeli. Bůh je naštěstí jiný než my. On se nevzdává, záleží mu na každém, kdo dosud nepoznal krásu jeho lásky, kdo ještě nikdy nepřijal Ježíše za střed svého života, kdo nedovede překonat svůj hřích, kdo možná kvůli něčemu zlému, co se mu v životě stalo, nevěří v lásku. Ve druhém podobenství žena ztratila jednu minci, zapálila lampu a vymetla celý dům, aby ji našla. A když ji našla, svolala přítelkyně a sousedky, aby se s nimi mohla rozdělit o radost z nálezu. Mohlo by nás napadnout, že za pohoštění svých přítelkyň a sousedek vydala nakonec víc, než našla. Jenže tou mincí, s jejíž ztrátou se Bůh nesmiřuje a ustavičně ji hledá, je vlastně hříšník. To znamená, že v Božích očích je on drahocenný a jedinečný. Je skvělé pochopit, že v Božím srdci máme své místo a nikdo nás nemůže nahradit! I když Bůh není jmenován v podobenstvích ani jednou, správně nám došlo, že je ukryt pod slovy „bude v nebi“ v tom prvním podobenství, a „Boží andělé“ v tom druhém. Obě podobenství zdůrazňují péči majitele – Boha o ztracenou hodnotu. A tou je člověk – hříšník. Zdůrazněna je také radost, která zavládne nad jeho nalezením. Ztracená ovce i peníz jsou nenahraditelné – ani devadesát devět ovcí nestačí, i jedna se hledá. Obě podobenství míří k radosti. Je v nich zdůrazněno hledání i radost tak intenzivní, že převyšuje všechno obvyklé. Podobenství, která jsme slyšeli, jsou poselstvím o velké Boží lásce. Pro nás je rozhodující to, že Ježíš sám je výkladem svých podobenství. Nemluví o nějaké obecné lásce Boha Otce, nevyučuje o Božích vlastnostech, ale vypráví o jeho jednání, které se ukazuje v Ježíšově působení. Každý z nás jsme tou ovečkou vkládanou na ramena, znovu nalezenou mincí. Bůh každý den čeká, že si všimneme Jeho lásky. Nemějme strach: Bůh nás miluje, má nás rád takové, jací jsme, a dobře ví, že pouze Jeho láska může náš život změnit. Radost z toho, že jsme byli nalezeni, by měla být důvodem pro naši změnu smýšlení. Ovce zůstane tam, kde uvízne, mince spadne a tam, kam spadne, tam zůstane. „Nalezený“ člověk ale má možnost nezůstat na svém vzdáleném místě, ve své odcizenosti a ztracenosti. Má možnost obrátit se a vyjít správným směrem. Tak, jako to udělali ti celníci a hříšníci, kteří přicházeli za Ježíšem, aby ho slyšeli a aby s ním stolovali. Aktivita člověka je potřebná k jeho vnitřní proměně. „Umyj své srdce od zla, abys byl zachráněn“ to napsal prorok Jeremjáš (4,14). Ve své nevěře neví člověk, co dělá, píše apoštol Pavel ve svém listu Timoteovi (1 Tm 1,13). Člověk si to neuvědomuje, co druhým svým jednáním způsobuje. Až teprve, když se přiblíží k Božímu světlu, k Ježíšovi, začne si mnohé uvědomovat. Jak ale můžeme umýt svá srdce od zla, porazit zlo? Přijetím odpuštění od Boha a přijetím odpuštění od bratří. Když odpouští Bůh, zcela vymaže naše hříchy a už nám je nezapočítává. Tak je k nám dobrý! Ne jako my, kteří si při první příležitosti vzpomínáme na utrpěné křivdy. Bůh ruší zlo, obnovuje naše nitro a tak umožňuje, aby se v nás opět zrodila radost, zmizel smutek a temnota v našich srdcích. Je na nás, zda opravdu uvěříme tomu, že Bůh sám nás hledá a zve už tady do svého společenství a podle toho budeme ve svém životě jednat.