„Pane nauč nás modlit se.“ Položili jsme si někdy otázku, zda se umíme opravdu modlit Modlitbu Páně? Není naše takzvaně křesťanská modlitba mnohdy modlitbou pohanskou? Když mi bylo asi tak patnáct let, tak náš otec doma rozmnožoval samizdatovou literaturu, na čemž jsem se také podílel. Mezi tituly byla také knížka Louise Evelyho: Modlitba moderního člověka s podtitulem, návrat ke křesťanské modlitbě. Tehdy mě to nic moc neříkalo. Dnes když si tuto celkem útlou knížku, vydanou tuším v roce 2007 pročítám, tak už chápu, proč tak silně ovlivnila myšlení i život našeho otce a stala se inspirací k tomuto mému zamyšlení.
Kristus položil základy křesťanské modlitby, zjevil nám pravou modlitbu, tak jako nám ukázal pravého Boha. Své učedníky naučil modlitbě, která nebyla modlitbou prosebníků, žebráků nebo čeledínů, byla to modlitba synů: „Otče, vím, že mne vždy vyslyšíš!“ (J 11,42) „Otče, všechno tvé je mé“ (J 17,10) Naproti tomu pohanská modlitba je žalostnou snahou změnit Boha. Uvědomit ho o situaci, které on nepřikládá patřičný význam. Snaha obměkčit ho, dojmout ho nebo s ním krátce zatřást, než jej použijeme. Jenomže jsme to jen my, kteří se musíme změnit a polepšit. Domníváme se, že sloužíme Bohu? Je to ale On, kdo slouží nám a nechce být obsluhován. Službu, kterou nás naučil, nemáme zpětně prokazovat Jemu, ale svým bratřím a sestrám. Domníváme se, že mluvíme k Bohu? To ale On hovoří k nám. Už jediné Jeho slovo může léčit posloucháme-li ho s vírou. Modlit se neznamená mluvit k Bohu, ale naslouchat Bohu. Domníváme se, že budeme živit Boha? Vždyť my zasedáme ke stolu, kde nás obsluhuje náš Bůh. On nás bude sytit tak dlouho, až se staneme způsobilými živit své bližní. Domníváme se, že my budeme prosit Boha? Bůh prosí nás. Nikdy si nevyprosíme tolik, kolik On nám chce dát a kolik již dal. Žádáme po Bohu bezostyšně všechno možné i nemožné. Chceme vymoci na Bohu mír, ale On nám mír přece už dal. To lidé vedou války a je tedy na lidech, aby vytvořili mír. Bůh není tak všemohoucí, jak jsme se kdysi učili. On se své moci vzdal ve prospěch člověka, dal člověku moc svobody v rozhodování. Někteří lidé, jak to známe z dávné i nedávné historie, ale teď hlavně ze současnosti, této darované moci velmi zneužívají páchají, ta nejhorší zla a staví se do role všemocného Boha. V takových případech budeme mít asi hodně velký problém se smířením a odpuštěním. Ne tak je tomu u Boha. Vyprošujeme si nebo vyprošujeme pro někoho věci, na které bychom měli stačit sami. Nerozlišujeme příliš mezi tím, co máme udělat sami, protože jsme na to byli Bohem vybaveni, a tím co může vykonat jedině Bůh. Za pohanské lze možná považovat i některé z liturgických textů. Otázkou také je, proč se stále ještě modlíme: „Pane, neopouštěj svou církev!“ Máme snad takové indicie, že tak chce učinit? Nebo: „Rozpomeň se Pane, na své služebníky…“ Myslíme si snad, že se mu s vysokým věkem zhoršila paměť? Modlit se, neznamená snažit se získat od Boha to, co by nám jinak nedal. Křesťanská modlitba by měla být jiná. Modlit se znamená otevřít se a nabídnout se Bohu, aby mohl vykonat v nás to, co chce již od začátku. Modlit se znamená, že Bůh se stane Bohem v nás. Ježíš se naléhavě modlil k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit. Jako Syn zakusil, co je utrpení a poslušnost. Obdržel tak mnohem více, než o co prosil: modlil se za únik a přijal břemeno. Otevřel se daru Božímu. Nemodleme se tedy abychom Boha přemluvili, aby vykonal naši vůli, ale abychom se přesvědčili, že On ví lépe než my, co je pro nás dobré a On nám to touží dát více než my to toužíme přijmout. Kristus je právě tak zjevením člověka, jako je zjevením Božím. On je jediný pravý člověk, který žil, protože byl tak v pravdě Bohem. Proto také můžeme věřit a doufat, že naše i nedokonalé modlitby s láskou přijímá. Zkusme se nyní Jím vedeni a živeni modlit:
Otčenáš, který jsi s námi,
ty jsi nám zjevil a sdělil svou lásku a my z ní budeme žít tak silně, že svým přátelstvím, bratrstvím, otcovstvím a mateřstvím ji předáme všem, kdo na ni čekají. Ty jsi postavil svůj příbytek mezi námi a my chceme každému člověku ukázat jeho důstojnost a pomoci mu k vážnosti, kterou zasluhuje.
Ty jsi projevil v Ježíši Kristu svou vůli ke spravedlnosti, dělení a lásce a my chceme tuto vůli plnit na této zemi, aby se z ní stalo místo, kde přebývá spravedlnost a kde se navzájem milujeme.
Ty jsi nám rozdělil svůj chléb tak dobře, že jsi nás učinil schopnými abychom rozdělili i ten náš.
Ty jsi nám odpustil tak šlechetně, že nám tím dáváš ohleduplnost, úctu a radost, jimiž se máme smířit se svými bratry.
Ty jsi s námi ve všech našich zkouškách, ve všech našich pokušeních a utrpeních a dáváš nám schopnost, abychom je překonali jako Ty. S Tebou, v tobě a skrze tebe spasíme svět od zlého.