Dnešním večerem společně vstupujeme do nejnebezpečnějších dnů celého roku.

My jsme totiž křesťané a dny, které nám právě začínají, jsou dny, kdy budeme muset chtíc nechtíc přijmout, že jsme tady kvůli kenosis, tedy kvůli sebe-vyprazdňujícímu vydávání se v lásce druhým. Protože není jiný životní cíl pro křesťana než vydat se druhým v lásce. A nebezpečné to je, jde o nebezpečí ohrožující život – kdo se opravdu vyprázdní a dá všechno druhým, riskuje, že mu v rukou nezůstane vůbec nic.

Zvažme, jestli se takovému nebezpečí chceme v těchto dnech opravdu vystavit, jestli je na místě do takového rizika vůbec jít. Jestli není lepší se teď potichu vytratit a vrátit se k tomu, co žádné riziko nepředstavuje, to jsou ty naše návyky a stereotypy, pomocí kterých udržujeme svou životní rovnováhu a držíme náš život jakžtakž pohromadě. Máme se vystavovat riziku radikální změny smýšlení, díky které křesťan vydá sebe sama, jinak vlastně křesťanem není?

Bohužel z dnešních textů není úniku. Evangelista Jan jde zcela ke kořeni věci: Ježíš umyje nohy Jidášovi, odkryje mu slovem i činem největší tajemství života, kterým je to, že vydávající se láska zachraňuje, a ono to na Jidášovi nezafunguje. Jidáš odchází a dává neodvratně do pohybu dění, na které pak Ježíš doplatí životem. Těsně po Jidášově odchodu Jan vkládá do Ježíšových úst větu, která je opravdu o strach: „Když Juda vyšel ven, Ježíš řekl: Nyní byl Syn člověka oslaven a Bůh byl oslaven v něm“. Takže pro evangelistu Jana je Ježíš oslaven ve vlastně sebevražedném neúspěchu jeho laskavosti. Není poprvé, kdy Ježíš zažil neúspěch své laskavosti, ale teď mu jde opravdu o život, neměl to Ježíš udělat nějak jinak, aby zachránil sebe a to, oč v životě usiloval? Ježíš ale vsadil na to, že když má někdo druhého rád a vydává se mu, je to cesta k jeho osvobození, uzdravení, záchraně. Ježíš udělal, co měl, evangelista Jan věří, že Bůh se v takovém jednání oslavil, a ta sláva nebyla menší tím, že Ježíšova láska v tomto případě minula svůj cíl.

Je to ale o strach, že Ježíš má být můj vzor: já se mám vyprázdnit v lásce vůči druhému, rozlámat si pro něj své tělo a vycedit svou krev, a ten druhý to nejenže neocení, nepochopí, nepřijme, ale začne aktivně pracovat proti mně, když už ne rovnou na mé smrti, tak na mé frustraci, na mém smutku, proti tomu, co je mi drahé. Já jsem vydal ze sebe vše, co jsem mohl, a ještě na tom tratím. Jak to, že to Janův Ježíš říká tak pokojně, že právě v tomto je Bůh oslaven, když já se představy vydání třeba jen malého kousíčku mého ega druhým napospas bojím a bojím?

Potíž je v tom, že z takového volání není úniku, pokud Velikonoce opravdu slavit chceme – „levněji to nejde“. A pokud to levněji nejde, tak mne znovu polévá pot, protože já se prostě vydávat do krajnosti nedokážu, já jsem navyklý se starat o stabilitu a zajištění svého života fyzického i psychického, ne vydávat svůj život druhým. Takže bez mé kenosis nebudu velikonočním křesťanem a současně tu kenosis neumím – jsem zřejmě ztracen.

Je-li pro mne někde naděje, pak ji hledám v tom „jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali“. A možná je opravdu naše jediná naděje v tom, že Velikonoce jen neprojdeme v rámci svých navyklých rituálních tradic, ale že se stane zázrak, a my uvěříme – obnovíme naši víru – že to my jsme byli a stále jsme milováni Bohem samotným na životní cestě, kterou jsme šli a stále jdeme, se svými vlastnostmi a životními danostmi a okolnostmi (se svým osudem), s našimi rodiči, příbuznými, partnery, kolegy, přáteli a všemi ostatními. Kéž by se stal ten zázrak otevření našich očí, že my jsme na té cestě potkali a stále potkáváme tolik lásky, abychom uvěřili, že nemusíme náš život zachraňovat svým úsilím, že podstatné věci jsou nám darované a nikoli námi vysloužené. Kéž Velikonoce ten zázrak víry otevřou, že mé srdce a můj život jsou v bezpečí, protože já jsem za to někomu stál, tak moc jsem mu za to stál, že risknul svou lásku ke mně až do krajnosti. Nevyšlo mu to, protože já jsem odešel pracovat proti němu a on na to pak doplatil. Tolik druhých doplatilo na to, že jsem lásku v jejich laskavosti vůči mně nechtěl vidět, odmítnul ji, a ještě jim pak ublížil. Ale oni už svým jednáním vyznali víru v nejhlubší tajemství života, totiž že láska zachraňuje, a Bůh už se na nich tím oslavil – i na křížích, které já jsem pro ně pomáhal stavět.

Kéž se stane o těchto Velikonocích zázrak, že obnovíme nebo nalezneme víru, že jsme v bezpečí díky lásce někoho druhého. Pak se budou moci i v našem jednání dít zázraky ve vztahu k našim i třeba obtížnějším bližním. Když my přijmeme, že jsme milovaní, budeme svobodní, budeme pak moci ty druhé – slovy jednoho přítele pastora – „umílovat“.

Ten starý rituál hodu beránka, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení, nabízel bezpečí. Každé slavení eucharistie a dnešní mytí nohou je stejnou nabídkou bezpečí – to nám jsou, a vždy znovu a znovu budou Ježíšem myty nohy. A když my ho znovu a znovu odmítneme, a budeme se vydávat zachraňovat svá těla a duše, on nám znovu a znovu nabídne jiné znamení své lásky. Snad se tedy nebudeme muset bát nebezpečí dnů těchto Velikonoc, ani dnů, které budou následovat po nich. Ježíš nám stále a stále, znovu a znovu bude nejrůznějšími způsoby a cestami mýt naše nohy, až nás nakonec „umíluje“ – k našemu pokoji, radosti, ke svobodě naší kenosis vůči druhým.