Slyšeli jsme, jak Pavel ve druhém čtení povzbuzuje své čtenáře, aby nehleděli na věci viditelné, které jsou dočasné, ale na věci neviditelné, které jsou věčné. Jak ale máme hledět na věci neviditelné, když ony prostě nejsou vidět? Není vidět Bůh, není vidět Satan ani Duch Svatý. Máme k dispozici jen obrazy, podobenství skrze které se ke všemu neviditelnému vztahujeme. Markův Ježíš to tak dělá: před tím, než začne vysvětlovat, jak je to s neviditelným Satanem, uslyšíme: „Zavolal je k sobě a začal k nim mluvit v podobenstvích“. Mluvit o něčem v podobenstvích znamená říci „s něčím je to tak, jako když“ nebo „toto něco neznámé můžeme připodobnit tomu a onomu, co známe“. V dnešním textu sice slyšíme téměř aristotelskou logiku, jak Satan nemůže vyhánět satana, ale máme ji slyšet jako obraz, podobenství, metaforu – pokus o přirovnání, jako židovský mášál/hádanku, jako kóan, ne jako vysvětlení, jak to s těmi neviditelnými věcmi doopravdy je.

Je tedy Satan metaforou, přirovnáním, podobenstvím, skrze který se pokoušíme vidět a chápat neviditelné překážející síly, které umějí smýkat životem nás i druhé? Jak se vyrovnat s existencí Satana a démonů, když je jich NZ plný, ale když dnes se hluchota a němota alespoň ve většině případů neléčí tak, že se pohrozí nečistému duchu hluchoty a němoty, aby vyšel ven? A platí, že i k samému Bohu se vztahujeme podobenstvími, obrazy a skrze ně se pokoušíme vidět to neviditelné dobré, nadějeplné a spásonosné?

Snad pomůže začít u věcí viditelných. Jsou možná dočasné, jak o tom píše Pavel, ale to neznamená, že nejsou důležité. I podle Ježíšova evangelia to vypadá, že nejspolehlivějším oknem do neviditelného světa naši bližní. Jak můžeš milovat boha, kterého nevidíš, když nemiluješ bližního, kterého vidíš. A co může být důležitějšího než vlastní rodina, třeba ta Ježíšova, která se stará, protože má dobré důvody soudit, že se Ježíš pomátl a vydává se ho zachránit před ním samotným. Ta dobrá rodina ví, že aby Ježíš obstál před svým Bohem, musí se jako prvorozený o svou rodinu starat, ne místo toho kázat o něčem, v co se dá těžko věřit.

Tento Markův text, kdy Ježíš upřednostní neviditelnou rodinu víry před svou vlastní viditelnou rodinou se svými nároky pohoršoval třeba už Lukáše, který ho alespoň trochu učesal. Přitom Ježíšova matka je později tradičně uváděna v té druhé rodině, ve společenství těch, kdo věří, a Ježíšův bratr Jakub se stává představeným mateřské křesťanské Jeruzalémské obce.

Ježíšova vlastní rodina musela být v každém případě dobrá, když se Ježíš naučil oslovovat neviditelného neuchopitelného Boha na výsostech podobenstvím „Otče“ – pro pohled na neviditelné, na samého neviditelného Boha, použil podobenství lidského, rodinného vztahu.

Že by mezilidské vztahy byly opravdu tou nejlepší metaforou, podobenstvím, oknem k pohledu do neviditelného světa? Že by opravdu skrze to dobré v našich vztazích prosvítalo neviditelné nebe a z toho zlého na našich vztazích že by na nás sahalo království satana? Nebo dokonce i naopak – jeden moudrý žid říkal, že člověk si zosobňuje, personifikuje, všechno, čeho se chce zmocnit. A říkal také, že člověk se propadá do nemoci skrze narušené vztahy a skrze dobré vztahy se uzdravuje.

Rozhodně je svět Ježíšovy doby mnohem osobnější, než je ten náš dnešní. Vlastně za každým zdarem a nezdarem, štěstím či neštěstím stojí bohové, dobří a zlí duchové a démoni, svět Ježíšovy doby je duchy a démony, dobrými, zlými, neutrálními, přímo obydlen; mohou číhat za každým stromem, pramenem, v každé jeskyni, domy mají každý svého ducha, domácí krb má svého ducha. To platí i u židů, Bůh se v Ježíšově době jakoby ze světa vzdálil a o to více byl pak svět zabydlován různými anděly a démony. Až na pár bláznů filosofů, kteří se už tenkrát snažili svět nějak vysvětlit, většina lidí Ježíšovy doby rozuměla světu jako nevypočitatelné hře bohů a duchů, kterým nelze rozumět, lze je ale snad ovlivnit. Tak lidé bohům obětují, před zlými duchy se chrání talismany a magickými formulemi nebo vyhledávají lidi, kteří mají moc zlé duchy vyhánět. Za vším zlým, včetně smrti, hledej neviditelného zlého ducha nebo přímo satana – vypadá to totiž, že démoni mají svou hierarchii, svou partu se svým velitelem, slyšeli jsme o vládci démonů, o Satanovi. A ty osobní démonické síly působící na člověka, jsou silné, jsou to siláci, k jejíchž svázání je třeba jiný, ještě silnější silák.

Podle NZ je takovým silákem svazujícím zlé démony pod vládou satana živá moc Ježíšova, Duch Boží, moc Boha Hebrejů. A ten „dobrý“ Duch Boží také má svou partu, svůj dobrý oddíl, v NZ najdeme zmínky o tom, jak jsou služební duchové řízeni shůry nebo jsou zmíněni duchové proroků. Ale hlavně, do party Ducha patří nyní ti, kteří uvěří, ti dostanou stejného Ducha, kterého měl Ježíš v plnosti. V NZ najdeme opakovaně přesvědčení, že osobní zápas mezi dvěma partami probíhá na zemi i na nebi, není vidět očima, ale jsme jeho součástí (Ef 6,12): „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech”.

Patřím osobně mezi ty, který zosobňování neviditelných sil neodmítá. Boha oslovujeme jako Ty, a toto podobenství mezilidského vztahu se nám osvědčuje svou životodárnou silou. Ale v mém životě působily také zlé síly, siláci, kteří mne svazovali takovou silou, že bych se je nestyděl nazvat nečistými duchy a jsem rád, když jsem mohl ve svém životě zakusit osvobození od nich. A umím věřit, jak tím neviditelným silákem, který toho zlého siláka a jeho podřízené duchy svázal a vyhnal, byl sám Duch Boží, který nechyběl mnohým lidem viditelným, skrze které se tak stalo.

Ať už tak či onak, celým Novým zákonem prostupuje důvěra a naděje, že ta Ježíšova parta, parta Ducha Božího, do které patříme, je mocnější než ta parta satanova. Oči klamou, to zlé v životě navenek i může jakoby vítězit – jako se to stalo v Ježíšově životě, jehož stan pozemského přebývání byl stržen. Ale Ježíš nepromluvil zle proti Duchu svatému – duchu odpuštění a naděje na život v Božím království, nerouhal se ani v okamžiku, kdy mu věci očima viditelné nedávaly smysl.

Proto neochabujme, i když náš vnější člověk chátrá – ten vnitřní se den za dnem obnovuje, protože jsme v dobrém oddílu, dobré partě Ducha. My nevyhrajeme vlastní silou, ale tím, že se k nám přiznala dobrá parta a my jsme přihlášku do tohoto oddílu podepsali. Nedejme se našich bojích zmást tím, co je vidět, především našimi slabostmi, hříchy, neporozuměním a opakovanými nezdary – to nerozhoduje. Už v nás žije to, co vidět není, ale nakonec přetrvá až do věčnosti. Má-li Pavel pravdu, sám Duch Boží zápasí v nebi a v našem nitru za nás, tento Duch bojuje v nás – a Boží Duch přece nemůže prohrát.

A to vítězství neviditelného Ducha v našem viditelném lidském nakonec uvidí celé nebe.