Slavíme dnes třetí největší křesťanský svátek, svátek seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. K seslání Ducha svatého došlo právě v den, kdy Ježíšovi učedníci společně slavili židovský svátek letnic Šavuot tj. v překladu „Týdny“. Ten Židům dodnes připomíná darování Tóry na hoře Sinaj během jejich putování z egyptského otroctví do Země zaslíbené. „Týdny“ se jmenuje proto, že se slaví sedm týdnů po svátku Pesach.
O svátku Pesach slaví Židé osvobození fyzické – zbavení se otroctví, při svátku Šavuot osvobození duševní, to proto, že dostali velmi užitečný limit pro své chování, aby byli schopni vést dobrý život – Desatero.

My křesťané slavíme o Letnicích seslání Ducha svatého. Podle autora Skutků apoštolů z dnešního prvního čtení (Sk 2,1-11) sestoupil Duch svatý právě o letnicích.

Svým sestoupením ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není zapsán do kamenných desek, ale do srdcí lidí.

Na shromážděné učedníky sestupuje náhle Duch Boží. „Hukot, vítr“ – použitá znamení zdůrazňují výjimečnost a významnost situace. (Vzpomeňme si na to, že hora Sinaj byla celá zahalená kouřem, hřmělo, blýskalo se a bylo zemětřesení, když na ni Hospodin sestoupil při odevzdání Zákona.). „Ozval se hukot, jako když se přižene silný vítr“ ta znamení zdůrazňují, že Duch je moc – moc shůry (z nebe). Spojka „jako“ odvádí pozornost od „hmotné skutečnosti“ znamení a odkazuje na její hlubší význam. Duch jako vítr naplňuje celý dům – základ nového bytí je vytvořen, eschatologická plnost je tady! Z nebe je darována plnost Boží moci, samotná osoba Ducha! Duch svatý bude od teď naplňovat jednotlivce, ale i společenství. Jím byli naplnění apoštolové, učedníci nově založených komunit a jím budou naplněni všichni učedníci budoucí.

Učedníkům se ukázaly jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Oheň jazyků je ohněm přinášejícím slovo – učedníci budou později svými jazyky oslavovat velké Boží činy, včetně spásu uskutečněnou Kristem (jak to potvrzuje následná Petrova řeč). Rozdělení jazyků pak znamená, že jeden a ten samý Duch je schopen dávat se každému jednotlivci. Přiložený seznam národů postupuje od těch žijících na východ od Tigridu, až na západ (po pouštní oblasti Arábie). Hlásání „lidem všech jazyků“ naznačuje budoucí misijní působení prvotní církve po celé zemi. Náhle změnění, jakoby „probuzení“ apoštolové začali v jiných jazycích chválit Boha. Ty jazyky byly posluchačům různých národů srozumitelné! Mlčení apoštolů se stalo slovem, jejich strach se stal odvážným svědectvím o Bohu. Ta změna na nich byla tak vidět, že to vyvolalo údiv přítomných a vzbudilo jejich zájem dozvědět se více.

Podle Janova evangelia, které jsme dnes četli (J15,26-27; 16, 4b-15), Ježíš tuto velikou událost svým učedníkům předem oznámil, chtěl je připravit na seslání tohoto Ducha, kterého nazval Zastáncem. Už to pojmenování mělo učedníkům přiblížit jeho působení: zastánce je ten, který se zastává a obhajuje jako advokát svého klienta při soudním jednání. A učedníci takového obhájce budou potřebovat, protože jim bude velmi těžko. Svět, který stojí proti Ježíšovi se stejně tak postaví proti jeho učedníkům, kteří budou hlásat jeho evangelium. Tuto skutečnost jim Ježíš nezamlčuje. Ví, že od nich odejde k Otci a že zármutek naplnil jejich srdce. Oni jsou smutní, že zůstanou sami bez svého Pána, na všechno to nepřátelství a neporozumění světa. To se bez pomoci nedá vydržet. A do toho svého smutku slyší učedníci Ježíšův laskavý a soucitný hlas: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Zastánce k vám nepřijde.“ Ježíš má na mysli stále prospěch svých učedníků. Ten, kterého pošle, a on odchází, aby právě tohle zařídil, bude jim Zastánce pomocí v takové míře, v jaké to budou pro své poslání potřebovat. Proto Ježíš svým učedníkům říká: „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ V jejich zvěstování bude přítomen ten, kterého Ježíš pošle, aby to bylo svědectví
o něm, plné pravdy. Plnou pravdou je totiž především ten, kdo je sám cestou, pravdou a životem – Ježíš sám. Vnikání do tajemství jeho života, sjednocování našich životů s ním, účast na jeho údělu a osudu, tedy na kříži a moci Boží, je vnikáním do plnosti celé pravdy.

Učedníci nesmí ztratit to podstatné, co mají vyřídit! Proto Zastánce, kterého Ježíš pošle, bude ve slovech apoštolů ukazovat člověku, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

Jenže o hříchu se dnes moc nemluví, za spravedlnost pokládá každý něco jiného a soud ve smyslu Posledního soudu je pro mnoho lidí něčím hodně vzdáleným. A přece ten Zastánce, Duch svatý, dává těmto pojmům ten pravý význam. Jen on může člověku ukázat pravou podstatu hříchu: totiž odmítání Boží lásky, která přišla v Kristu. „Hřích je v tom, že ve mne nevěří.“ Boží spravedlnost pak je v tom, že Boží Syn, odsouzený a ukřižovaný, všemi pohrdnutý a odmítnutý, jde k Otci do jeho slávy. A konečně Duch svatý dává radostnou jistotu, že vládce tohoto světa – satan, Boží nepřítel, je Kristovým vítězstvím odsouzen. Není ještě zničen, ale ti, kteří uvěřili v Ježíše, Syna Božího, se mu mohou vzepřít, protože nad nimi nemá moc.

Duch pravdy, Duch svatý přišel, přišel po Ježíšově smrti a vzkříšení. A neodešel, působí ve své církvi stále dál a znovu uvádí křesťany do celé pravdy. Křesťanská víra je vztah – vztah mezi živým Bohem a křesťanem, vztah, který se projevuje v životní praxi, která na tomto vztahu stojí. Duch svatý nás uschopňuje k tomu, abychom mohli spolu s ním vydávat svědectví o Kristu, tedy o spáse, o naději a o Boží lásce.