První list Petrův byl pravděpodobně napsán někým ze skupiny jeho žáků v Římě mezi rokem 75 a 95 po Kristu. List je psán křesťanům v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii, což byly v té době provincie Říma v Malé Asii.  Adresáty dopisu jsou křesťané rozptýlení v Malé Asii, žijící ve společnosti, která vyznávala jiné hodnoty. V té době podle zmínek v Petrově listu i dalších soudobých zdrojů byli již křesťané v těchto oblastech pronásledováni. Utrpení, které si nepřivodili svým zjevně špatným jednáním, bylo tedy pro některé adresáty dopisu realitou, se kterou se museli vyrovnávat.

Mnozí z nich si mohli přirozeně klást otázku, jak je možné, že když byli skrze utrpení a vzkříšení Ježíše zachráněni a snaží se jen žít svoji víru v něho, zažívají utrpení, které se přinejmenším jim jeví jako nespravedlivé. V židovské i řecké tradici bylo často utrpení vnímáno jako projev nepřízně Boží – jako trest nebo naznačení, že jdou špatnou cestou. I třeba v 9. kapitole Janova evangelia se učedníci při pohledu na člověka slepého od narození ptají: „Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý?“

Autor listu se snaží své čtenáře povzbudit. Ano, některé utrpení je následkem našich chyb, ale není tomu tak vždy. Když někdo zažívá bolest a utrpení v situaci, kdy se snaží opravdu citlivě naslouchat Bohu a nechat se jím vést, opravdu trpí nespravedlivě. Bůh nechce, aby někdo trpěl, ale chce, aby člověk jednal dobře. A pokud i v utrpení člověk jedná dobře, je to Bohu milé.

Odvážím se trochu posunout sdělení ve 21. verši a říci, že jsme nebyli povoláni hlavně k tomu, abychom jako Kristus trpěli, ale byli jsme povoláni k tomu, abychom ho následovali. Následování nemá mít jen podobu abstraktního souhlasu s jeho hodnotovým systémem. Jsme povoláni, abychom šli v jeho šlépějích. Ježíš nevyhledával utrpení. V Getsemanské zahradě dokonce prosil Otce, aby od něj bylo odňato, ale sám před ním neuhnul. Ani my nemáme utrpení a bolest vyhledávat. Nemáme se ale nechat ovládat strachem, který by nás vedl k tomu, že se budeme snažit utrpení, bolesti nebo ztrátě vyhnout nějakým ne úplně čestným způsobem. Třeba tak, že řekneme, co chtějí druzí slyšet, i když je to v rozporu s naším přesvědčením, někoho se nezastaneme, nebo třeba nezačneme podporovat dobrou věc.

Petrův list nám dále vyjmenovává několik charakteristik toho, jak Ježíš utrpení snášel: „On ‚se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech‘“. Když své utrpení vnímáme jako nespravedlivé, můžeme být někdy v pokušení reagovat tak, že nepodáme situaci úplně pravdivě a snažíme se ukázat své oponenty ve špatném světle.

Když na nás nespravedlivě dopadá něčí zloba, může se v nás probudit „spravedlivý“ hněv a rozhořčení. Můžeme pak sami sebe přesvědčit, že je správné se ozvat a důrazně dát druhému najevo, že není v právu. Ježíš se ale choval jinak: „Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil.“ Nesnažil se nikomu energicky vysvětlit jeho omyl a dotlačit ho na „správnou cestu“. Podle Petrova listu máme vytrvat v tom, co rozpoznáváme jako správné, ale žít jako příchozí a cizinci: skutečně si vážit ostatních a být vůči nim citliví a pokorní. Žít svou cestu víry ne skrytě, ale ani ne tak, abychom způsobovali zbytečné pohoršení.

Jak upozornil Jan na týmu, ve 23. verši je také krásně vysvětleno, co to znamená odpustit. Nedokážu přesně reprodukovat jeho slova, ale odnesla jsem si toto: Ježíš se nemusel tvářit, že se nic nestalo, ale nezůstával zajatcem svého utrpení a nedožadoval se spravedlnosti… „předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě“. Odpuštění je bytostnou součástí Kristovy cesty a tak i naší cesty v jeho šlépějích.

Zamysleli jsme se nad tím, jak Ježíš snášel utrpení a jak bychom ho v tom mohli následovat. Zůstává ale ještě jeden klíčový aspekt Kristova utrpení, který je v Petrově listu zmiňován a který je i jedním z centrálních témat křesťanství: „Kristus zemřel za vás“ … „Jeho zraněním jste byli uzdraveni.“  Jak se vyrovnávat s napětím mezi tím, že když Ježíš trpěl za nás, tak my už nemusíme, a tím, že ve světě tak mnoho lidí trpí? Dokonce, že, aspoň lidskýma očima viděno, trpí mnohem více než Ježíš.

Možná by mohlo být východiskem trochu posunout běžné vnímání záchrany. Nechat stranou představu, že Ježíš nás zachránil tím, že odžil nějaké předepsané penzum utrpení, které by jinak padlo na nás. A zaměřit se na to, že nám ukázal cestu důvěry k Otci. Cestu důvěry v Boha, který vše stvořil a který má moc obnovit a vzkřísit dokonce i ve chvíli, kdy smrt vzala vše co máme. A že nás na té cestě bude vždy doprovázet. Můžeme tedy souznít se slovy žalmu: „I kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou.“ Můžeme se také opřít o to, že opravdu rozumí všem našim strastem, protože je zažil sám na sobě. A tato naše důvěra by se mohla promítnout i do vztahů s ostatními lidmi – s porozuměním a s důvěrou v Boha i druhé se můžeme vzájemně doprovázet i skrze temná údolí, která jsou nedílnou součástí tohoto světa.