Na začátku dnešního bloku slova jsme slyšeli část Petrova letničního kázání, které připomíná znamení za Ježíšova života. Ježíšovo vzkříšení vysvětluje žalmem č. 16. Potom připomíná Ježíšova zjevení po vzkříšení, která všichni shromáždění Galilejci právě nedávno zažili a mohou o nich svědčit.
Církev apoštolů vztahovala slova žalmu 16 na vzkříšení Pána. Žalmista nepřímo svědčí
o smrtelném nebezpečí, ze kterého jej Hospodin vysvobodil a vyjadřuje svůj hluboký vztah k Hospodinu. Život nepovažuje za samozřejmý dar, který vzbuzuje vděčnost, ale zároveň ho chápe jako úkol pro obdarovaného.
První Petrova epištola, jejíž úryvek jsme slyšeli ve druhém čtení, byla adresována obcím do pěti provincií Římské říše v Malé Asii – pronásledovaným pohano-křesťanům. Za adresáty se jistě můžeme považovat i my. Antickou formou je na začátku této epištoly zapsáno poděkování Bohu jako Otci Ježíši Krista, našeho Pána. Jde o rané křesťanské porozumění pojmu Boha. Hymnický chvalozpěv vyjadřuje radost a vděčnost za dary přijaté křtem (v listu jsou narážky na křest, proto ho církev čte na pokračování o velikonočních nedělích). Mezi těmito dary je především „znovuzrození“, tedy nový život. Nový život není výsledkem lidských kvalit ani lidského snažení. Bohem stvořená nová skutečnost života je výsledkem Boží milosti a je jeho dílem. Znovuzrození je počátkem oslavení a života v plnosti. Již přijatý dar spásy je nadějí na dědictví skvělé a trvalé, které nepomíjí, na rozdíl od hodnot tohoto světa. Naděje na takové dědictví není prázdná. Je živá, protože je založená na živém Kristu. Dědictví je určeno všem, kteří přijali Boží pozvání. Pohled na tuto skvělou budoucnost je posilou k překonání dosavadních těžkostí a zkoušek. Smyslem života je zakotvenost v Bohu.
Evangelijní příběh nám přiblížil náladu té večerní chvíle, kdy byla zoufalost apoštolů vystřídána užaslou radostí. Uzavřené dveře přestaly být překážkou, značně oslabená obec je přímo „nasycena“ přítomností Pána, který prolomil osamocenost učedníků i jejich strach. Vzkříšený Pán k nim přichází s přáním pokoje. To slovo je v hebrejštině přátelským přáním všeho dosažitelného dobra. V biblickém významu je přání pokoje souhrnným názvem pro Boží obdarování, které úzce souvisí s odpuštěním. „Pokoj“, kterým Pán zdraví, znamená i odpuštění pro učedníky – Pán jim nevyčítá jejich útěk po jeho zatčení, zapření apod. Ježíš ukazuje učedníkům své rány na rukou a boku jako poznávací znamení Ukřižovaného, který vstal z mrtvých, aby přišel v oslaveném těle za svými přáteli. Na Ježíšovo odpuštění navazuje poslání. Je zřejmé, že setkání se vzkříšeným, odpuštění a poslání nést Ducha do světa, spolu úzce souvisí.
Smyslem vyprávění je ukázat na pověření, zplnomocnění a vyslání apoštolů Ježíšem. Setkání apoštolů se Zmrtvýchvstalým představuje přelomovou událost tj. přechod z času pozemského Ježíše do času církve, vyznačeného především darem Ducha.
Výňatek z Písma, který jsme slyšeli v evangeliu, můžeme rozdělit na dvě části:
- Vyslání svědků
- Obrácení pochybovače (nevěřícího Tomáše)
Co říci k vyslání svědků?
Poslaný vysílá učedníky: „Jako Otec, přesněji, protože mě Otec poslal, i já posílám vás“. Z Ježíšových slov vyplývá jasná souvislost mezi posláním Syna a jeho učedníků. Syn jim předává své poslání přijaté od Otce. Poslání Syna bude trvale pokračovat v jeho učednících. Toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha. Proto Kristus na přítomné vdechuje Ducha, který jim umožní účinnou službu. Vyslanci Vzkříšeného budou jednat na způsob Ježíše a jej reprezentovat, ne sebe. Velikonoční obdarování Duchem je pro účastníky současně vdechnutím nového života a při tom je jim přidělena i plná moc k odpouštění hříchů. Mohou sloužit novým darem, darem smíření a nového zrození. Podmínkou apoštolské služby je láska, která vede k sebe-vydání.
A k obrácení pochybovače (nevěřícího Tomáše)?
Tomáš se na rozdíl od ostatních apoštolů nesetkal se vzkříšeným Ježíšem, chyběl při jeho prvním uvedeném setkání s učedníky. Bránil se uvěřit tomu, že Ježíš je živý, chtěl hmatatelný důkaz… Ježíš mu ho poskytuje při své druhé návštěvě učedníků. Chce jej přivést od nevíry k víře! Pochybnost svého učedníka bere vážně, Tomáše nekárá a umožňuje mu splnit jeho přání. Aniž by musel důkaz dokončit, vyslovuje pak Tomáš plný víry: „Pán můj a Bůh můj“. Uvěřil, že Ježíš je skutečně živý, že je mesiášem. Přijímá vše co on a ostatní apoštolové od Ježíše slyšeli, co s ním zažili a co bylo naplněním slov proroků, přijímá Ježíše jako svého Pána a Boha. Je schopen v Ježíši přijmout toho, koho posílá Otec, ať už se to vejde do lidských měřítek, nebo ne.
Ve srovnání s Tomášem, nejsou další generace o nic ukráceny. Jsou blahoslaveny: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí“.
Kristus vyvádí člověka z vězení smrti, strachu a uzavřenosti. Přichází, aby člověka neschopného vyjít ze sebe osvobodil k tomu, aby mohl nabídnout záchranu ostatním lidem. Dává mu nový život, dar pokoje, který je silnější než strach z utrpení, nebo strach o život. Dává mu dar Ducha ke službě druhým.
Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, ne však zavřeným srdcem: on stojí
u dveří a tluče. Je na nás, zda mu otevřeme ty dveře, kterými nechce projít bez našeho souhlasu.