Chci vám nabídnout jednu možnost čtení Velikonočního příběhu od evangelisty Jana (Jn 20,1-18).

Často se uvádí, že Janovo evangelium je svou literární formou, či žánrem, velmi blízko divadelní hře, antickému dramatu. Toto drama kulminuje, vrcholí, když z kříže slyšíme Ježíše říkat „Dokonáno jest“ (Jn 19,30).

Když je Ježíš vyzdvižen na kříž, je současně vyzdvižen k Otci. Vyzdvižení na kříž a vyzdvižení k Otci je pro Ježíše podle evangelisty Jana tím samým pohybem, dvojím dějem probíhajícím v tom samém čase. Dějová linka Ježíše, hlavní postavy Janova dramatu, je naplněna.

Evangelista Jan tady ale nekončí, ještě zbývají dějové linky dalších postav. Tyto dějové linky se odehrávají ve zvláštním mezi-prostoru a mezi-čase. V čase přechodu mezi Ježíšovým vyvýšením na kříž a vyvýšením k Otci. Co když je to i náš čas, čas přechodu od ne-víry k víře?

Děj 20. kapitoly se začíná za tmy. To ale není jenom popis divadelní scény! Světlo a tma jsou u Jana velkými symboly!

Tedy jaké je naladění našich událostí? Jsme tady za tmy. Je tady hodně zmatku, je tady hodně běhání ke hrobu a od hrobu, hodně tápání a nepochopení.

V příběhu o Vzkříšeném chybí několik oporných bodů:

Zaprvé, chybí tady odkazy na Písmo! Pašije jsou plné odkazů na Písmo (žalmy, Izajáš, Daniel, Zachariáš). Ale když se od pašijí dostáváme k příběhu vzkříšení – najednou je ticho.  Jan nám sice říká, že „ještě nerozuměli Písmu, že musí vstát z mrtvých“. Nedává nám žádný konkrétní odkaz na biblické místo.

Zadruhé, chybí tady jakýkoliv moment slávy. Podle vize vzkříšení proroka Daniela, vzkříšení „budou zářit jasem oblohy“ (Dan 12:3). Marie viděla v prázdném hrobě anděly v bílém rouchu. Ježíše si ale splete se zahradníkem. Copak jeho roucho nesvítilo víc než roucho andělů? Kdyby Jan chtěl, nemohl zde zanechat odkaz na Danielovu vizi vzkříšení?

(Dovolím si tady jednu odbočku v rámci „poznámky pod čarou“. Zde nacházíme biblický důkaz, když se žena splete, stejně má pravdu: Marie Magdalská Ježíše napoprvé nepozná, považuje ho za zahradníka. Jenomže kdo je Ježíš? Vzkříšený Ježíš je „nový Adam“ (srov. např. 1 K 15, 45-47). A kdo byl Adam? Přece Hospodinův zahradník (viz Gn 2, 15: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“). Takže tento příběh je ukázkou, že žena má pravdu, i když se mýlí.)

Třetím chybějícím opěrným bodem je věrohodné svědectví. Hlavním svědectvím o Vzkříšeném je svědectví ženy. Svědectví ženy mělo v antice malou váhu. U soudu mělo poloviční váhu než svědectví muže, nebo dokonce nebylo přípustné vůbec.

Možná taky proto apoštol Pavel ženy jako svědky Vzkříšení zamlčuje (srov. 1 Kor 15,5 Ukázal se Petrovi, Dvanácti, 500 bratřím najednou, poté Jakubovi a všem apoštolům).

Jiní evangelisté uvádějí u hrobu hned dvě nebo tři ženy. U Jana byla u hrobu první Maria Magdalská a byla tam sama. Jako by sám Jan vnímal deficit věrohodnosti.

A začtvrté, co tady nejvíc chybí je prvek naděje. Když se jinde v Novém zákoně mluví o vzkříšení Krista, mluví se i o naději na naše vlastní vzkříšení v poslední den. V Janově evangeliu ale nenajdeme myšlenku: „Ježíš byl vzkříšen, proto máme naději na život po smrti. Po smrti „půjdeme“ do nebe.“ Dle Jana je význam Vzkříšení pro Ježíšovi učedníky vnitro-světský. Místo budoucí naděje je tady poslání pro naše tady a teď: Vyzdvižený Ježíš je skutečně Mesiášem, Pánovým pomazaným. Učedníci jsou poslání toto hlásat.

Ježíš je vzkříšen, započalo Hospodinovo Nové stvoření. Jsme zváni: nebýt jenom těmi, co z toho mají svůj prospěch, ale být těmi, kdo se aktivně účastní tohoto Novém (s)tvoření.

Jak probíhají velikonoční setkání učedníků s Ježíšem?

Jak vidím u Jana, setkání s Vzkříšeným Ježíšem může probíhat různě. První doběhne k prázdnému hrobu milovaný učedník. Pohlédne dovnitř, uvidí a uvěří. Uvidí a uvěří! Pro některé je to scéna, či obraz, co probudí víru. Marie mluví s Ježíšem, ale nepoznává ho. Teprve až ji Ježíš osloví jejím vlastním jménem. A víme taky o apoštolu Tomášovy, pro kterého to byl teprve dotek, kterým se probudila jeho víra. Petr vejde do prázdného hrobu, prohlédne si zblízka poskládané šaty a … nic. Evangelista mlčí. Někomu stačí vidět, a uvěří, někdo neuvěří ani když vstoupí a dopodrobna všechno prohlédne. Jako by někdy měl člověk před sebou poskládanou veškerou evidenci a ono stejně nic.

Velikonoční víra přichází různě: pro někoho obrazem, pro někoho slovem, pro jiného dotekem. Ale co je společné, přichází jako obdarování. Jako nezasloužený dar.

V této Svaté noci si můžeme obnovit svůj křest tím, že se ohlédneme, kde jsme se v našem životě setkali se Vzkříšeným. A vyjádříme svoji vděčnost za tento dar.