Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí

Tomáš Tesárek
Jb 1,1;2,1-10; Ž 26; Žd 1,1-4;2,5-12; Mk 10,2-16
7.10.2012
27. neděle mezidobí, cyklus B

Když žije dítě v bezpečí rodiny, cítí se jistě a nemá starost o to, co bude jíst ani co si oblékne. Je a žije jako ptactvo nebeské a polní lilie. Nemá starost o peníze, ani o to, co bude. Stačí mu, že dostává, co potřebuje.Děti žijí v nádherné svobodě. Nezatěžují se chmurnou minulostí ani nejistou budoucností. Prožívají to, co je, tady a teď. Když něco provedou, neberou to jako katastrofu, počítají s odpuštěním tak jako s tím, že dostanou vše, co potřebují. Věří v lásku svých rodičů. Vědí, že jsou milovány a spoléhají na to. Nikdy si nemyslí, že by si měli jejich lásku nějak zasloužit, nějak o ni usilovat. Jistě, děti se chovají i jinak, ale za to většinou mohou rodiče a to tím, že sklamou jejich opravdovou důvěru a způsobují tak skoro nezhojitelné rány na jejich duši.

Když se Ježíš narodil, začala se naplňovat nová smlouva. Začala tím, že Boží láska se vtělila do tohoto světa. Dítě boží, Ježíš, ji přinesl. Ano, ten Ježíš, podle kterého se můžeme o dětství nebo synovství božím dozvědět jistě nejvíce. Mluvím o tom Ježíši, který se obklopil lidmi, kteří žili jenom pro něho a nejednalo se jen o muže. Svým jednáním byl přitažlivý i pro ženy a jeho náklonnost a úcta k nim je patrná. Přestože ví, že tito nejbližší ho v nesnázích opustí, tak jimi obklopen jde a uzdravuje a učí tento svět lásce Boží. Odráží útoky těch, kteří jej chtěli nachytat při výkladu písma. Vyhnal kupčíky z chrámu. Dobrovolně přijme na sebe kříž spasení a umírá v bolestech. Jakoby v oparu vskříšení přichází posílit své věrné. My, kteří se cítíme dospělí, můžeme si myslet, že se „chová jako dítě“? A přece ANO. A to ve smyslu slova, že nešel svojí cestou, nestal se na Otci nezávislý! Všechno dělal pro něho, skrze něho, s ním a v něm. I od nás vyžaduje, abychom jej následovali. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Království Božího! „Nenarodí-li se kdo: všichni jsme se už jednou jako děti narodili a lépe se hledá něco, co jsme už někdy zažili. Na téhle cestě nebudete nikdy sami.

Job. To je také je výborný obraz Božího dítěte. Miloval Všemohoucího v době blahobytu a nechce si ani připustit, že by měl Boha méně milovat při svém utrpení. Je vystaven trojí zkoušce:

1. Když se daří, to se lehko chválí Hospodin. Tady mu dyl protivníkem ďábel.

2. „Nežli živořit v utrpení a bídě, to raději se odvrať od nejvyššího a zlořeč mu, aby tě ztrestal smrtí a budeš mít pokoj.“ To mu radí jeho žena.

3. „Hele, když s tebou Bůh takhle zametl, tos ho musel pořádně dopálit a neříkej že ne, jen si prober své svědomí!“ Takto jej povzbuzovali jeho přátelé. Job byl zoufalý, ale vytrval. Nezatracuje manželku, své přátele, ani ďábla. Ví, že všechno dostává od Hospodina. Svým jednáním neříká „jak to můžeš Bože dopustit!“, ale uvažuje „proč ty, který lidi miluješ, sesíláš takové zkoušky?“. To je řeč milujícího dítěte. Jestli dokážeme takto doufat v moc a sílu Lásky, musí to ovlivnit nás i naše jednání.

Rozlukový list dal Mojžíš vyvolenému lidu proto, aby zmírnil unáhlené jednání nespokojených mužů. Ti totiž před tím mohli manželku, což byla součást jejich majetku, vyhodit jako zbytečný krám, kdykoliv se jim nějak znelíbila. Rozlukový list působil jako první retardér každého takového rozhodnutí. A to tak, že k jeho napsání bylo třeba zajít za soudcem nebo knězem, kteří uměli psát a ti měli šanci mu jeho unáhlené rozhodnutí rozmluvit. Co s těmi kteří sedí v popelu a dloubají se ve svých bolácích, spraženi tím, že něco v co doufali jako v životní cíl – hrad a zázemí, se jim pomaloučku rozpadá. Je úplně jedno, jestli nasloucháte jí nebo jemu, oba se cíti zrazeni. Chcete-li jim pomoci, dejte jim šanci, aby se o své starosti mohli podělit.

Nechovejte se jako Jobovi přátelé. To, kde to podělali, a to, jak jsou hloupí, jim už mnohokrát řekli jejich životní partneři. Jestli to dělají z vypočítavosti nebo z osobního prospěchu, v tom už jim budiž Bůh milostiv. Vy jim můžete pomoci jedině modlitbou.

„Buďte jako děti.“ nám Ježíš říká a člověk se o to celý život snaží, zatímco už to dávno dostal v matčině lůně. Bůh, když něco tvoří, vkládá cíl již do začátku. Cíl není jen konec, ale i začátek. I první kniha Mojžíšova přibližně popisuje nebe jako Jan ve Zjevení. Od začátku do konce bible popisuje, co všechno se musí vybojovat a prožít od počátku dějin až do jejich dovršení. Je to vlastně pokus propojit skutečnost, která existovala od věků. Bůh je dobrý otec. Otec, který si nás zamiloval ne proto že nás stvořil, ale proto že nás miloval a tak nás i stvořil.