Přiznám se, že cítím nemalé rozpaky, když vám mám dnes svědčit o jednom ze společných motivů dnešních čtení, kterým je lidské utrpení. Zejména utrpení zdánlivě nesmyslné, zbytečné, nezaviněné a nespravedlivé.

Každý jistě máme nějakou životní zkušenost s utrpením, ať už se svým vlastním, nebo s utrpením bližních. Kdo z nás by si ale troufl říci, že utrpení rozumí tak dobře, aby o něm dokázal rozumovat, nebo snad dokonce udělovat rady těm, kteří utrpení právě aktuálně zakoušejí?

Je to právě ona temná neproniknutelnost utrpení, způsob jakým se často vzpírá jakémukoliv vhledu, pochopení a vysvětlení, která ho činí lidsky a existenciálně závažným. I zvíře může cítit utrpení, ale jenom člověk ho může vnímat jako nespravedlivé a nesmyslné. Pocity bezvýchodnosti, bezradnosti, beznadějě, které z takové reflexe utrpení vycházejí, pak činí utrpení ještě nesnesitelnějším.

Také bohabojný Jób by jistě od Hospodina pokorně přijal veškerá příkoří, kdyby snad viděl, že si je zaslouží, nebo že slouží k nějakému vyššímu dobru. Veškerá jeho lidská moudrost a zkušenost však nenalézá takové vysvětlení toho, co se mu děje. Jób proto vyzývá samotného Hospodina, aby se mu zodpovídal z ran, které na něho seslal. A Hospodin odpovídá. Ale jinak, než Jób očekává, jak jsme dnes četli v prvním čtení.

Nepodává Jóbovi vysvětlení, kterého se dožadoval, ale ukazuje mu, že on je svrchovaným pánem stvoření a jeho záměrům Jób prostě nemůže rozumět, podobně jako jim nemohou rozumět ani apoštolové, kteří žádají Ježíše o místo po jeho levici a pravici.

Což ze své perspektivy mohli vědět, že na těchto místech skončí ukřižovaní lotři? Kdyby věděli, o čem mluví, jistě by se zalekli své prosby. V jejich smělých plánech se s utrpením prostě nepočítá. Dokáže Jób dohlédnout všechny důsledky Božích rozhodnutí, rozumí složitému řádu a harmonii, kterou Hospodin ve světě udržuje? Hospodin zkrátka nemá pro Jóba jednoduchou odpověď. Tam, kde nedokáže odpovědět Hospodin, tam to před ním zkoušejí Jóbovi přátelé.

Ti to nepochybně s Jóbem mysleli dobře. Nemohou mu sice navrátit jeho rodinu, statky a zdraví, chtějí mu však alespoň ulehčit od té trýznivé otázky: „Proč se to děje zrovna mně?“ Jako zbožní Izraelští muži mají hned po ruce hotovou odpověď – utrpení je Boží trest za hříchy, Jób tedy musel nějak zhřešit, aniž by si to uvědomoval.

Hospodin však dává za pravdu Jóbovi proti jeho přátelům a kárá je. Jób se opravdu v jeho očích ničeho špatného nedopustil. Vybavuje se mi místo z Nového Zákona, kde Ježíš uzdravuje slepého muže a učedníci se ho ptají, zhřešil snad on, nebo jeho rodiče? Ježíš jim odpovídá: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale byl slepý, aby se na něm ukázalo Boží království – pojem stejně neuchopitelný, jako pojem Boží spravedlnosti. Kdy, jak a komu se Boží království na nevidomém ukázalo ale Ježíš v příběhu nespecifikuje, tak jako Bůh Jóbovi nespecifikuje, v čem přesně spočívá jeho záměr s Jóbem. Také Jóbovi přátelé by tedy měli zmlknout před Božím tajemstvím.

Jób tak nakonec z celé situace v Hospodinových očích vychází nejlépe. Nedopustil se dokonce ani zlořečení Hospodinu, když k němu volal ze své bídy, toho se málem dopustili jeho přátelé, kteří byli hotovi rychle nahradit Boží pojetí spravedlnosti pojetím svým.

Také my bychom si měli uvědomit, že náš pojem spravedlnosti je podmíněný, uznat jeho omezení a připustit, že Boží spravedlnost a moudrost tu naší přesahuje.

Na tomto místě končí ponaučení knihy Jób a i my bychom mohli skončit. Přesto však tato odpověď vyvolává spoustu dalších otázek a problémů. Opravdu je Boží spravedlnost tak neuchopitelná a radikálně odlišná od té naší? Spokojíme se s odpovědí, že co Bůh činí, dobře činí, i když se nám to nelíbí a nerozumíme tomu? Takový nepochopitelný Bůh, který si dělá co chce a nebere na člověka ohled, by si možná zasloužil, abychom se ho báli, těžko by ale mohl chtít naši lásku a úctu.

Nový zákon přináší do tohoto problému novou radikální dynamiku. Ve druhém čtení jsme dnes četli, že úlohou kněze bylo v Izraeli zpřítomňovat a zastupovat před Bohem celý Boží lid se všemi jeho hříchy, slabostmi, pochybnostmi a nevěrou, aby Hospodin měl na zřeteli lidskou slabost a měl pro ni pochopení. Neliší se snad Hospodin od jiných blízkovýchodních Bohů tím, že se zajímá o osud svého lidu, že se stará o člověka a komunikuje s ním? Bůh přece hovořil s Noem, Abrahámem, Mojžíšem i Jóbem, neustále se stará o lidské věci a posílá své proroky.

Veleknězem, ve kterém tato role – zpřítomňovat Bohu lidskou perspektivu – dochází svého naplnenění jednou provždy, je podle listu Židům Ježíš Kristus. Sám Bůh si v Ježíšovi zakouší, jak se jeho dílo musí jevit lidem z jejich perspektivy, perspektivy poznamenané nejistotou, nevědomostí, bolestí a finalitou smrtí. V Getsemanské zahradě sám Bůh zakouší onu bezradnost a zoufalost, se kterou Ježíš přijímá svůj kalich. Věřím, že až do poslední Ježíšovy chvíle na kříži je jeho konání vedené důvěrou a oddaností, nikoliv Boží prozřetelností. Člověk se v Ježíšovi nestává Bohem, ale Bůh člověkem.

Pokud tedy smíme věřit, že Bůh sám na sobě okusil naši slabost a lidskost, smíme také věřit tomu, že počítá i s našimi pochybami a zoufalstvím. Můžeme tedy mít nejen naději, že naše soužení má nějaký smysl, pravděpodobně takový, který sami nedokážeme dohlédnout. Můžeme dokonce věřit, že i s touto naší slabostí a nejistotou počítá a činí z ní znamení svého přicházejícího Království. Pevně věřím, že Bůh na nikoho nenakládá více starostí, utrpení a úkolů, než dotyčný dokáže unést a zůstat spravedlivým.

To by nemělo vést k adoraci trpících nebo dokonce utrpení jako takového. Bůh má jistě i jiné a méně drastické způsoby jak dosáhnout spravedlnosti. V této víře snad však mohou všichni soužení lidé nacházet svou útěchu. Mohou nejen věřit Bohu, ale mohou dokonce věřit Bohu, který uvěřil jim.