Na dnešní neděli jsem poprvé ve Společné cestě přijal pověření k přípravě biblické úvahy. Historicky jsem absolvoval homiletické školení. V průběhu let jsem vyslechl mnoho velmi vydařených svědectví. Mohlo by se tedy zdát, že jsem dobře připraven. Přesto musím přiznat jisté chvění, které mě přípravou provázelo. A jistý ostych zažívám i nyní.

Při hledání příkladu a „parametrů“, jak by homilie, coby „osobní svědectví víry inspirované textem“ mohlo vypadat jsem si vzpomněl na Ježíšovo vystoupení v synagoze v Nazaretě, jak je popsáno ve 4. kapitole Lukášova evangelia. Ježíš zde navazuje na biblický text (Iz 61:1– Pánův Duch je (na mně), protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne … vyhlásit vítaný Pánův rok.), objasňuje jeho smysl (Luk 4:22 Dnes se naplnilo toto Písmo) a posléze na vlastní kůži zažívá, co jeho svědectví vyvolá u posluchačů. S Ježíšem jde samozřejmě o maximu. Pro své vystoupení doufám ve vlídné přijetí.

Předcházejícím úryvkem z knihy Job, vystoupením jeho přátel a otázkami které jejich výroky vyvolávají, jsme se zabývali při poslední společné modlitbě na Bořislavce. Zaznělo například, zda „Naslouchá Bůh našim modlitbám?“, „Je možné/nebo je potřeba Boha přesvědčovat, co by měl udělat?“, „Nalézáme paralelu v disputacích, které Job a jeho přátele vedou s našimi vlastními setkáváními a modlitbami?“ a taky „Jak poznáváme, co máme udělat sami?“

Téma „Smysl věcí daruje Hospodin“ polemizuje s naší trvalou snahou hledat a (často k vlastní škodě) nacházet „smysl“ tam, kde není nebo je radikálně jiný, než jsme schopni dohlédnout. S tím se pojí naše(moje) schopnost jednou poznaný „smysl“ fixovat a tím se vlastně uzavírat jiným, možným perspektivám. Podobně, jako Jobovi přátele, toto svoje poznání, vysvětlování a poučování nabízíme druhým a to s autoritou nám vlastní. Současná společnost se zdá být honbou za smyslem přímo posedlá. Výplňové přitakání „To dává smysl!“ „It makes sense!“ se stávají skoro povinnými v pracovních i osobních hovorech.

Job, který prožívá tragické ztráty z úspěšného a zajištěného života do nuzné a beznadějné existence, je nám v mnohém blízký. Přes osobně prožívané ztráty, se s ním můžeme identifikovat.  A podobně jako Job můžeme vyslechnout mnoho „dobře míněných rad“  „vysvětlení“ proč se to či ono událo. Můžeme také sami hledat odpovědi na „proč“. Jeví se, že bez vysvětlení či porozumění se nám žije těžce.

A právě zde může dnešní pasáž z Joba přijít vhod. Nastává zde totiž radikální posun. Jobovi odpovídá sám Bůh Jb 38, 1 „Tu odpověděl Hospodin Jóbovi z vichřice“. Po všech radách, otázkách, lamentacích a vysvětlování přichází Hospodin a ukazuje, že On je zcela svrchovaný, svobodný a svébytný. On je hybatel světa a dárce smyslu.

Jobovi se vysvětlení nedostane, je mu však pomoženo. Stejně to může být i s námi. Unést nepochopení, neporozumění, „bez-smyslnost“ není lehké. V případě Joba to bylo nakonec zachraňující. Přestaneme hledat smysl v tom co se děje s námi a kolem nás? Pokud má historie slo užit svým příkladem, tak ne. Job a dnešní Hospodinovy výroky a jeho svébytnost která je „nad smyslem“, který si do situací vkládáme sami nás může osvobodit od naší úporné a často krátkozraké snaze vysvětlovat.

Hospodin je Pánem všeho včetně smyslu. Máme dobrou naději, že nám smysl bude Hospodinem darován.