Spojujícím článkem 1. čtení a evangelia je pojem „otrok“- učedník, služebník. Slyšeli jsme, jak Ježíš oslovuje své učedníky docela jasně vymezujícím statusem: „Žák není nad učitele ani sluha, otrok či služebník nad svého pána“. Toto konstatování mě vždy evokovalo spíše více cennost onoho zmíněného pána, než docenění a podpora služebníka – učedníka. Podobný problém jsem míval s výroky o „meči versus pokoj“ a ještě více s větou z úst Ježíše: „Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti“ (Mt 10,36).

Protože, jak víme, tonoucí se stébla chytá, začal jsem usilovně hledat nějaké přijatelné vysvětlení a kupodivu se mi zjevila v úvodu jedné  homílie žijícího moudrého klasika z našeho středu, který se přiznává, že konstatované biblické slovo (ač mnohokrát slyšené a tehdy se vztahující k aktuálnímu tématu), toto biblické slovo – parafrázuji: “… mě upoutávalo jako návěst, která se má stát rozbuškou dění pravdy. Pravda teprve zrála, byla hlouběji …, a dále vyznává a pro mě je to osvobozujícím (cituji):“Tohle pšeničné zrno zůstalo u mne po desetiletí v zemi jako by mrtvé. Ale v příběhu našeho Pána Ježíše vydalo požehnaný klas, osvědčilo se jako hodnověrné, prokázalo se pravdou (konec citace). Všechna tato slova dnešního evangelia jsou pokračováním předchozích Ježíšových výzev a varování svým učedníkům (Mt 10), a sice jaký úděl může učedníky potkat, vydají-li se po jeho cestě. Připomíná nám, že nebudeme úspěšnější než on.

Tak tedy po jakémsi „mém rozsvícení“, mi zaznívá z Ježíšova vyjádření (ve verších. 25-26) nejen výzva směrovaná tehdejším učedníkům, aby vůči učitelům a náboženským vůdcům farizejského prostředí beze strachu „odhalovali“ a „vynášeli na světlo“ to, co jim zůstává dosud skryté – tedy Hospodinovu přítomnost ve vzkříšeném Ježíši a JEHO svrchovanost. Ale také výzva nám, abychom tento postoj měli vůči učitelům a náboženským vůdcům, kteří mají – ač v roli služebníků – tendence klást lidská a institucionální pravidla nad Boží. Avšak co mi přijde velmi objevné a povzbuzující je, že status nás, ve křtu povolaných učedníků (otroků), z úvodního verše je vlastně naší obrovskou poctou: ^„Stačí, aby učedník byl jako jeho učitel a otrok jako jeho pán“. Stačí to vrchovatě. Stačí, abychom byli právě jako Ježíš. Vždyť Bůh nás přijímá jako své syny a dcery a činí z nás Ježíšovy sourozence. Cokoli bychom chtěli vymyslet lépe, než náš Bůh, bylo by „farizejské“, bylo by nepatřičné a vedoucí k pohrdání  Boží nabídkou. Ježíš nám znovu připomíná: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“. Na rozdíl od Ježíšových současníků žijících v  pro ně ryze nepřátelském židovském prostředí, které je ohrožovalo často i na životě, nás tolik nikdo fyzicky neohrožuje. Nám se může zdát, že jsme omezováni či ohrožováni ve svém domnělém „osobním majestátu“, který uplatňujeme ve vztazích na pracovištích, ve vztazích ve společnosti i v církvi a hlavně ve vztazích s našimi blízkými či nejbližšími. Proč bychom se měli bát? Protože Ježíš přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, manžela proti manželce, atd…? Znovu připomenu, že tato Ježíšova vyjádření nám mají být návěstí či rozbuškou k pravdě, která má být odhalena – každým osobně poznána. Situace, kdy jsme zpochybňováni v našich postojích osobní víry nebo jen cesty naplňování víry, kterou jsme k životu s Bohem přijali, každý asi zakouší nebo zakusil. Také to platí obráceně – někdo jiný, blízký takové zpochybňování zakusil třeba od nás. Evangelijní text učedníky i nás upozorňuje na to, že se to stát může! A pravděpodobně se to i stane. „Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti“. Asi to muselo zaznít v kontrastu k blahoslavenství o působení pokoje nebo k Ježíšovu opakovanému pozdravu a přání „pokoj vám“ v průběhu jeho života i po jeho vzkříšení, kdy tento „pokoj“ má ujistit Jeho následovníky o Boží blízkosti, má je zbavit strachu. Avšak toto Ježíšovo šokující varování (Mt 10,36) nás uvádí do pravdy, že následování Ježíše a Boží království jsou více než rodinné a společenské vazby (jen si vzpomeňme, kolikrát jsme slyšeli: “Následování Ježíše (víra v Boha) je sice dobré, ale tatínek, maminka, manželka si to nepřeje. Tak aby byl klid v rodině to nemohu brát zas až tak vážně“. – popřípadě podobná vyjádření).

Od protivníků často přicházejí argumentace zpochybňující naši víru či cestu jako různá sociální klišé (např. rodina je nade vše), jako nábožensko-fundamentální pravdy (např. nejdůležitější je jednota) – už málokdo dodá, že jednota s Bohem či jako různé druhy manipulací včetně citových vydírání (jestli mě máš rád, tak to nedělej fanaticky…). Pak nás to ale nesmí nechat v „pokoji“ – v „klídku“, a už vůbec by se nemělo stát, že ochoříme neústupnou pýchou o své pravdě! Jestliže jsem uvěřil v život s Kristem a v Kristu, který mě nese a provází životem, musím si za tímto poznáním opravdu stát. Přichází na řadu onen „meč, který to rozsekne“. Nutně musí přijít jasná volba. Ale právě zde je na místě připomenout si každý sám sobě, že všichni jsme děti Boha, a proto se to radikální ostří meče – zapřít – nezapřít Boha, přiznat se k němu – nepřiznat, žít z víry – živořit, musí dít v pokoře a s vědomím, že sice „můj osobní majestát“ má před Hospodinem neskonale vyšší cenu než vrabci z tržiště, ale nikoli takovou, kterou bych mněl či chtěl „převálcovat“ druhého. „Pak bychom nebyly svého Pána hodni“. Tato osobní volba, její naplňování i řešení nastalých důsledků nemusí být snadné, a spíše je „nesením svého kříže“, tedy je přijetím rizika. Rizika, které postoupil i Ježíš, často v úzkosti, ale s vírou v pomoc nebeského Otce. Tomu, kdo mě nechápe, zpochybňuje či pronásleduje, bych i já měl přinášet trpělivě a pokud možno srozumitelně a vynalézavě důvody mojí víry, smiřovat rozdíly, ne je prohlubovat, být ochoten naslouchat a být ochoten proměně v předsudcích vůči druhému. Chápejme to správně. Může se stát, že někdo použije pověstný meč i proti nám, ale my bychom to dělat neměli nikdy. Zkrátka úkolem učedníka je vynášet na světlo to, co mi bylo Bohem darováno a nikdy v tom neustávat. A nebojme se selhání, zvláště s těmi nejbližšími. Hospodin na nás nenaloží více, než uneseme. Dal nám dostatek milosti k projevu trpělivosti a tolerance, která může přivádět k naději, že v Božím království je prostoru dost i pro odlišné vírou i cestou k Bohu.

Budiž nám tedy dobrou zprávou, že i když se nám bude naplňovat úděl Ježíšových učedníků v hojné míře, výsledkem našeho úsilí bude ujištění z dnešního čtení (Ř 6, 8) „Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít“.

Žít život, kterému dává smysl náš milující a milostí štědrý Bůh.