Zkusme si představit posluchače, kteří poprvé slyší dnešní text z Matoušova evangelia. Je to asi někdy v osmdesátých letech prvního století, padesát nebo více let po Ježíšově smrti a z náznaků v Matoušově evangeliu můžeme soudit, že se se svými posluchači autor trochu potýká, zápasí s jejich s náboženskou usedlostí, možná až vlažností.

Usedlejší matoušovští křesťané mohli dnešní výzvu k misii v Ježíšových ústech vnímat jako pohled do historie, do starých časů, kdy se ještě s napětím očekával brzký návrat Ježíše Krista jako Syna člověka, který definitivně nastolí Boží vládu na zemi. Takové očekávání už v osmdesátých letech prvního století ochablo a matoušovští křesťané mohli být v rozpacích z výzvy vyjít do všech židovských měst a vesnic a hlásat, že Syn člověka v čele Božího království brzy přijde. Nejspíš tito posluchači ani neměli tak zářivá charismata, jako ti bájní staří apoštolové, aby mohli zvěst o uzdravující moci příchodu Božího království dosvědčovat uzdravováním tělesných neduhů nebo dokonce probouzením mrtvých k životu. Křesťané Matoušovy doby mají své zkušenosti s potýkáním se s židovskými náboženskými vůdci v synagogách i s římskou mocí, ale lze si představit jejich rozpaky třeba při zmínce, že nasazení pro hlásání evangelia jim může rozbít jejich vlastní rodinu, že by je dokonce jejich vlastní děti mohli vydat Římanům na smrt. Tak drsné věci zmiňoval kdysi jiný evangelista, Marek, ale jako průvodní znamení příchodu Božího království, nyní jsou řečeny jako průvodní znaky samotného hlásání evangelia.

Ty staré apoštoly, jejichž jména Matouš dokonce uvádí, muselo hodně motivovat ono – nakonec nenaplněné – očekávání brzkého dovršení všeho, motivovalo je to i k tomu, že svými slovy a činy založili třeba sbor oněch matoušovských křesťanů. Ale co mají tito dnešní matoušovští křesťané a generace křesťanů po nich vlastně dělat? Stále věří, že Ježíš jistě přijde jako král v čele svého království, ale jen z každodenního nenaplněného očekávání se už ani v osmdesátých letech prvního století žít nedá. Má být skutečně každý křesťan misionář, který jde se svou zvěstí do všech vesnic a měst, navzdory nenávisti, pronásledování, soudům, bičování nebo i rodinnému rozkolu? Jak k tomu pak ale najít motivaci?

Jednu nabídku shrnuje dnešní Pavlovův text slovy: „Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšní“.

Možná je to pro tehdejší matoušovské posluchače znovu historie, pohled do dávných časů. Ale možná si v těchto slovech připomenou a nově prožijí jednu zkušenost, která umí lidi změnit a motivovat k činům. To je zkušenost, když mi někdo pomůže z nějakého mého trápení, aniž si přitom jeho pomoc zasloužím, protože jsem se do svých trampot dostal prostě tak nějak životním osudem – a také vlastním přičiněním. Kdo by nezažil osudové trápení, to že je ve svém životě něčím osudově a neodvratně svázán, vláčen, zotročen, učiněn nesvobodným, ne-mocným se radovat. A kdo by nezažil tak či onak zkušenost smrti, která ukončuje životní naděje. Kdo by nezažil hřích – neschopnost obstát před jinými i před sebou samými, zkušenost, která vede ke svázanosti a strachu, že nakonec budu za svou nehodnost a viny nějak potrestán těmi druhými, životem, osudem či Bohem samotným. Ale tak to v životě chodí, říkáme si, abychom se s tím nějak vyrovnali.

Představme si teď, že někdo bez zjevného důvodu nasadí kvůli mně všechny své životní síly, já mu za jeho nasazení z nějakých nejasných důvodů stojím. Životní nasazení času a energie někoho pro mne má sílu mne přesvědčit, že moje životní situace není situace takového otroka smrti a hříchu, jak jsem si to myslel dříve. Když zakusím, že mne má někdo nezaslouženě rád, toto má moc mne naučit, že nejsem – pavlovsky řečeno – pod vládou hříchu a smrti. Nasazení toho někoho má moc mne z člověka ne-mocného změnil v člověka probuzeného k životu. V očích toho někoho jsem byl člověk hodný jeho zachraňujících slov a činů. Pak se ale otevírá cesta k přijetí i toho, že jistě samotný židovský Bůh, podobně jako ten můj zachránce, všechny mé domnělé i skutečné hříchy nepočítá, že se ho nemusím bát, že také jedná a bude jednat v můj prospěch.

A jestli ten někdo, kdo pro mne nasadil své životní síly, nedopadl dobře, srazil se v tom svém činění s mocí, která ho dohnala až k smrti, pak on zemřel vlastně „za nás“.

Takové lidské zkušenosti s Ježíšem z Nazareta museli zažít i ti první, bájní apoštolové, Ježíš právě je naučil žít ne strachem ze smrti, ale nadějí. Oni se najednou přestali cítit před Bohem zákona jako ti, kteří nikdy Božímu zákonu nemohou dostát pro své osudové svázanosti, třeba pro svou nevzdělanost, nerozhodnost, opakující se provinění. A Ježíš z Nazareta se nasadil právě pro ně a tím změnil jejich životy.

Ježíšovi toto nasazování se za druhé způsobilo nenávist, pronásledování, soud, bičování, rodinný rozkol a nakonec smrt, ale zkušenost zachraňující pomoci u těchto starých apoštolů přetrvala a oni uvěřili, že Ježíšova cesta přesahuje hranice lidského života – zemřel, ale přeci žije. Uvařili, že samotný židovský Bůh navzdory vlkům, kteří Ježíše uštvali, potvrdil právě tento Ježíšův životní styl nasazení se pro druhé jako životodárný. On pak žil i zemřel „za nás“ a stále žije „pro nás“. A takto má smysl žít.

Tak třeba ti usedlí matoušovští křesťané také znovuprožijí zkušenost svobody od Božího trestajícího hněvu za provinění vůči němu, zkušenost svobody od hříchu, zážitek svobody od svých osudových svázaností, od své nevzdělanosti, nerozhodnosti nebo opakujících se provinění. Zažijí zkušenost svobody pro život v dobré naději na to nejlepší navzdory všemu zlému kolem. Taková zkušenost svobody tyto křesťany jistě promění a dostanou onu motivaci se se svou osvobozující vnitřní proměnou sdílet, vyjít s ní za druhými do všech vesnic a měst, aby i další mohli mít stejné osvobozující zážitky, zážitky které z  ne-mocných a různými strachy svázaných bližních, učiní lidi osvobozené, pokojné, akceschopné.

A když tuto motivaci tito matoušovští křesťané dostanou, jejich motivace (v dnešních textech nazývána i Duch svatý) bude nakonec tak silná, že jim pomůže nejen dobře mluvit a jednat, ale přetaví nakonec všechna soužení, která při vyjití ze své usedlosti za druhými zakusí, ve vytrvalost, osvědčenost a nakonec pokojnou a životodárnou naději, naději silnější než smrt.