Pokud se nám podařilo biblické texty, které jsme před chvílí slyšeli, chápat jako oslovení nás samých, mohl nás jejich obsah ujistit o lásce a věrnosti Hospodina k nám a naplnit nás nevýslovnou nadějí do budoucna.

V prvním čtení jsme slyšeli příběh o cestě Jákoba do Cháranu. Jákob v něm nese důsledky svého podvodem získaného požehnání od otce Izáka, kterým vzbudil nenávist svého bratra Ezaua. Nezbývá mu než utéct, musí odejít ze zaslíbené země, odchází z Beer-Šeby do Cháranu. Abraham odešel z Cháranu do zaslíbené země. Jákob směřuje přesně naopak – musí jít do exilu! To jeho matku Rebeku napadlo odeslat ho ke svému bratrovi. A zřejmě vůbec ne kvůli tomu, aby si našel ženu, ale aby ho bratr nezabil. Věděla jak to zařídit, aby jeho cestu otec Izák posvětil. Slepý Izák možná skutečně věří, že ctí tradici a Ezaua to může zmást, ale Jákob sám dobře ví, že jde prostě o útěk před tím, co si sám způsobil. Jinak by nehledal azyl. Ani by se tak ustrašeně nesnažil na noc zajistit magickou mocí kamene. Požehnání, které podloudně získal, zaslibovalo, že bude panovat nad svými bratry a synové jeho matky se mu budou klanět, že v něm a v jeho potomstvu budou požehnány všechny čeledi země atd. A on zatím před synem své matky prchá. Když slunce zapadlo, dorazil na jedno místo, aby přenocoval. Jákob usíná a má sen: Na zemi stojí žebřík, jehož vrchol se dotýká nebes. Vypadá to, jakoby ten žebřík byl postaven z nebe na zem! Nahoře se dotýká nebes a stojí „směrem k zemi“, jako „schody z nebes dolů na zem“. Boží andělé po něm sestupují a vystupují. To jsou přece bytosti, které lidem vyřizují věci Boží! Nejen ten žebřík sám, ale i to, co se na něm děje, nevychází prvotně ze země vzhůru, ale je to dění, které pochází z nebes a míří k člověku. Tam, kde se člověk vlastní vinou zaslíbení jenom vzdaluje, kde kvůli svému jednání z božího světa vypadl, tam mu Bůh ukazuje, že spojení nebylo přerušeno. Věci nezáleží jen na tobě, vzkazuje Jákobovi tím obrazem Bůh. Ani tvá nevěrnost a vina není všechno. Bůh tě neodepsal, neskončil s tebou. Jde za tebou, udržuje vztah, navazuje kontakty, staví žebřík jako most mezi nebem a zemí, mezi tebou  a sebou. Díky jeho věrnosti spojení trvá a z naděje jsi nevypadl. Jákob nad sebou vidí Hospodina a slyší, že všechno platí. Přes všechno, co se stalo, přes všechno, co způsobil a přes všechno, co kvůli tomu prožívá. Všechno, co Bůh řekl, platí, nic není ztraceno, všechno se naplní. Je to Hospodinovo rozhodnutí. To on se rozhodl pro věrnost a nic mu v tom nemůže zabránit. Bude Jákoba střežit všude, kam půjde. Nikdy ho neopustí, ale učiní, co slíbil. Tvé poslání Jákobe nekončí! Půjdeš dál, aby ses pro celé lidstvo požehnáním stal. Nezůstaneš na útěku před svou vinou, budeš se moci vrátit k těm, kterým jsi ublížil. To proto, abys měl naději na smíření, aby ses mohl druhým zase přiblížit, ti Bůh ukazuje, že tvoje vina není osudová. Proti opuštěnosti, proti strachu, proti všemu, co se hroutí a především proti své vině, drž se Boží věrnosti Jákobe!

Podpořit naši důvěru v Boží blízkost a z ní plynoucí naději mohl i žalm 139 vybraný pro dnešní den. Žalmista svou modlitbu končí prosbou, aby mohl osobně prožívat a zakoušet skutečnost, že Bůh o něm ví. Aby se jeho životní cesta, kterou musí jít, zdařila právě díky Božímu vedení. Hospodin se zajímá o každého člověka. To, že člověka zná, znamená jeho opravdový zájem. Znamená to, že mu nejsme lhostejní, a že je nám blízko.

Apoštol Pavel ve svém listu Římanům z dnešního druhého čtení také nám připomněl, že jsme dlužníky. Žijeme na dluh, máme otevřený účet před Bohem. Na nás záleží, jakou útratu děláme, z čeho žijeme, čím se necháváme vést, čím zhodnocujeme, nebo znehodnocujeme čas, který nám propůjčil. Bůh má možnost v nás působit mocí svého Ducha a ti, kteří se nechají vést Duchem Božím – Duchem Kristovým, jsou Božími syny. Toužíme po Bohu, chceme být lepší, ale zároveň stále klesáme, selháváme, prožíváme bezmoc a beznaděj. Pavel nás utěšuje, že Duch přichází na pomoc naší slabosti a přimlouvá se za nás „nevyslovitelným lkáním“. Jen mu musíme dát v naší modlitbě prostor, aby nebyla naplněna jen naším mluvením. Modlitba má být Bohu otevřená, máme se modlit v důvěře k Bohu, aby modlitba byla současně dílem Božím i naším. Naše těla jsou sice stále v zápasech a souženích, ale smíme věřit, že utrpení našeho času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena a že celé tvorstvo bude vysvobozeno do slavné svobody Božích dětí. Nikdo není ztracen. To, na co čekáme, není výsledkem lidského konání, ani „vývoje přírody“. Je to Boží dar, Boží zaslíbení, jeho dílo ve stvoření a se stvořením. A naše naděje.

K naději a víře, že Bůh, má moc dovést své dílo k dobrému konci nás vedlo také podobenství o plevelu mezi pšenicí v dnešním evangeliu. Byla nám nabídnuta úvaha o nebeském (Božím) království. To začíná a působí již v tomto čase z malých počátků, přesto má skvělou budoucnost. Její velikost je však možné posoudit až při žni. Klíček plevele (šlo zřejmě o jílek) se velmi podobá klíčku pšenice, a kdo by chtěl jílek vytrhat v zárodku, jistě by zlikvidoval část dobrého osiva. Také likvidace plevele v době, kdy je již možné podle plodů rozeznat obě rostliny, by nebyla vhodná. Kořeny obou rostlin jsou propletené a hospodář by při trhání plevele poškodil i pšenici. Proto se nechával jílek růst s pšenicí až do žní. Stejné je to i s dobrem a zlem v našem životě. Naše hříchy a dobré úmysly jsou nerozlučně propleteny. Rozpoznat dobro v zárodku od zla v zárodku je pro nás zcela nemožné. Je tomu tak v našem osobním životě, v církvi i celé společnosti. Naštěstí nejsme pány žně! Nejsme ani původci setby. Vysvětlení toho, kdo kým je, podal Ježíš. Pánem žně je Bůh! To bychom si měli uvědomovat častěji, zvláště při posuzování druhých. Až do konce věků budou ve světě žít pospolu dobrá setba s plevelem, tedy i v církvi.

Hledejme proto své místo v Božím poli – ve světě v kterém žijeme. Není předem nezvratně dáno, že by pšenice nemohla zplanět a proměnit se v neužitečný plevel i když není pochyb o tom, že zaseté zrno bylo dobré. Proto je důležitá míra našeho odhodlání, na kterou stranu se přikloníme, z čeho a jak budeme brát úrodnou vláhu, na co svůj život upneme a k čemu ho budeme směřovat. Pro Krista není nic nemožné! V  tom je naše naděje!