Dnešní první čtení ustanovuje svátek s propracovaným rituálem, který si mají Izraelci trvale připomínat: „po všechny své generace ho budete slavit jako věčné ustanovení.“ (Jak jsme slyšeli na letním setkání a jak jsme si připomněli na týmu, některé starověké národy věřily, že dodržováním rituálů a právního řádu přispívají lidé k zachování světa v chodu, odvrácení pádu do chaosu.) Pesachový beránek může být chápán jako předobraz ukřižovaného Krista. Není zcela jasné, jestli apoštolové slavící poslední večeři s Ježíšem, se ten večer sešli ke slavení paschy, ale dostává se jim obdobné výzvy: „To čiňte na mou památku“ (Luk 22,19). Mohli bychom se teď věnovat podrobněji slavení eucharistie, ale nejsem na tohle téma odborník a budeme se mu brzy věnovat při podzimním vzdělávání obce.
Chtěl bych se ale zastavit u té kvalitativní proměny ustanoveného svátku. Slavením paschy se připomíná, že „Hospodin vykonal soudy na všemi bohy Egypta“. Ukázal se jako silný Bůh, který lehce přemůže bohy ochraňující Egypt. Izraelci si připomínají, že jejich Bůh je mocný, spolehlivý a vede je pevnou rukou. Naopak slavením poslední večeře si připomínáme oběť Božího syna. Připomínáme si Božího syna bezmocného, opuštěného na kříži. Oslavujeme Boha, který nezajistí, že se nám vyhnou všechny pohromy, ale Boha, jehož Syn poznal všechna naše utrpení a je v nich s námi. Jeho spolehlivost je v jeho milosrdenství. Snad není třeba dál rozvádět, jak velká proměna v chápaní tohoto svátku a vlastně samotného Boha nastala mezi paschou a eucharistií, mezi starou a novou smlouvou.
Chtěl bych ale rozvést dva důsledky nebo aplikace této změny chápání Boha. Jedna se týká spravedlnosti společenství věřících a druhá prosebné modlitby. Oba se objevují v dnešním evangeliu. Jak zaznělo na týmu, Matoušova 18 kapitola se věnuje soužití v obci. Dnes jsme slyšeli: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, pověz to shromáždění.“ Jak máme tuto radu uvádět do praxe, když známe případy z historie, kdy se obec mýlila a uškodila spravedlivému jedinci. V tomto případě se dokonce zdá osvícenější starozákonní alternativa – v Exodu 23, 2 čteme: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.“ (Marek Orko Vácha dokonce pokládá tento verš za první vlaštovku křesťanské etiky.) Jak tedy najít víru v kolektivní moudrost shromáždění, o které čteme u Matouše? Domnívám se, že klíč nabízí dnešní druhé čtení: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ Pokud je ve shromáždění upřímná snaha řídit se tímto hlavním přikázáním, ve kterém je naplněn celý zákon, pak je naděje, že úsudek shromáždění je v konkrétní situaci správný a spolehlivý. Možná se vám zdá, že jsem s touto otázkou příliš rychle hotov, ale žádný lepší komentář mě nenapadá. Opět můžu poukázat na velkou proměnu v chápání obce mezi Exodem a evangelii. V Exodu se suše předpokládá, že shromáždění někdy prostě páchá zlo. U Matouše se setkáváme s nadějí, že obec, která má účast na Kristově oběti a vzkříšení, je spolehlivějším hledačem Boží spravedlnosti než jednotlivec.
Jako druhou aplikaci bych chtěl zmínit prosebnou modlitbu. K dnešnímu tématu se pevně váže, protože výzva k ní je v evangeliu nepřehlédnutelná. Kromě dnešní perikopy zmíním ještě:
- Mt 7, 7-8: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
- Mt 21,22: A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“
- Marek 11, 24: Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.
- Jan 14, 13: A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.
- Jan 14, 14: Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.
- Jan 15, 7: Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
- Jan 16, 23: V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
To jsou obrovské přísliby. Naší všudypřítomnou zkušeností jsou ale nevyslyšené modlitby. Jak se s tím srovnat? List Jakubův 4, 3 nabízí jednoduché vysvětlení: „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.“ Já bych tady spíš chtěl připomenout tu proměnu chápání Boha, kterou jsem zmínil na začátku. Bůh Mojžíšův se ukázal jako silnější než egyptští bohové. Mám dojem, že tam platila logika: Pokud můj bůh nevyslyšel mou modlitbu, buď jsem proti němu zhřešil, nebo moje zápalná oběť nebyla dost velká nebo je prostě potřeba najít si trochu schopnějšího boha. My se ale modlíme k Bohu, který nechal zemřít vlastního syna. K bohu, který přiznává, že jeho království není z tohoto světa. Jaký má tedy vůbec smysl modlit se za věci toho světa, za chléb náš vezdejší? Co znamená: „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním“? Za co má smyls prosit? Na týmu zazněla vzpomínka na otce Reinsberga, který říkal, že jediná spolehlivá přímluvná modlitba je za něčí obrácení k Bohu.
Já si troufnu doplnit ještě jeden postřeh. Domnívám se, že náš Otec ví, co potřebujeme, dřív, než o to vůbec začneme prosit, ale prosebná modlitba nás má hlavně vést k vydanosti podobné Ježíšově vydanosti na kříži. Musíme se mu připodobnit i v modlitbě Getsemanské zahrady. Máme možnost mu odevzdat v prosbě všechny své starosti a zároveň se vystavit možnosti, že naše modlitba nebude vyslyšena a budeme muset projít proměnou našeho vztahu k Bohu – to je součást našeho kříže. Při tom otevírání nesmíme ztratit živou naději, že naše modlitba bude vyslyšena, že se nás Pán dotkne srozumitelným způsobem. Dnes jsme navíc pozvaní ke společné modlitbě – „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich.“ Myslím, že prosebná modlitba nás může propojovat, posilovat vzájemnou lásku a prohlubovat naše vědomí Boží přítomnosti mezi námi. Na druhou stranu, společenství nám pomáhá prosit v Ježíšově jménu a uchovávat jeho slova v nás, což je předpokladem dobré modlitby.
Na závěr bych se chtěl omluvit, že jsem vsunul do jedné homilie tolik dílčích myšlenek – dnešní téma si dle mého soudu žádá alespoň tři hlavní body: slavení liturgie, hledání spravedlnosti a prosebnou modlitbu. Dnešní texty nám připomínají, jak zásadní roli v těchto třech činnostech hraje společenství, kde vzkříšený Pán stojí mezi námi, kde se můžeme učit vzájemně se milovat jeho láskou. Takové společenství (církev, obec, rodina) je sice stále velmi křehké, ale pro toho, kdo hledá způsob, jak obstát před Hospodinem, může být životní cestou.