Slavnost Krista Krále zavedl papež Pius XI v roce 1925 a byla to reakce na poválečný politický vývoj. Mnoho států, především evropských, totiž opouštělo

Křesťanství jako oficiální státní ideologii. Dnes tedy na poslední den křesťanského roku si zvláště připomínáme Ježíše jako Krále všech lidí i celého světa. Jeho královskou důstojnost nám představuje evangelista Jan v 18 kapitole dnešního třetího čtení. Tato epizoda se nám dokonce zachovala na zatím nejstarším nalezeném zlomku rukopisu Nového Zákona. Papyrus pochází z Egypta a nazývá se „papyrus Rylands“. Tento text je také součástí Janových pašijí.

Ježíš se prohlašuje za krále v době, kdy je úplně bezmocný a je vydán do rukou římskému místodržiteli na milost a nemilost. Pilát musí na základě smyšlené žaloby Ježíše vyslechnout. Jeho otázka „ty jsi židovský král?“ prozrazuje, že žalobcem je nejen Židovská velerada včele s velekněžími a zákoníky, ale i početný zástup židů, kterým se znelíbilo to, že Ježíš není vlastně ten, kterého čekali. Oni čekali spasitele, který je pomocí síly zbaví římské nadvlády. Také ho tak před pěti dny slavně vítali a provolávali mu slávu „Hosana Synu Davidův“. Tehdy se Ježíš od nich poprvé nechal oslavovat jako král, ale v nesrovnatelně  méně okázalých podmínkách. Přijíždí pokorný a chudý, na vypůjčeném oslíku. Vlastně podivný král. Přijíždí bez ochranky, bez služebnictva, bez vojska a bez jakékoli mocenské nebo politické ambice. Přijíždí jako služebník a svou službou nám přibližuje království Boží. Nám je bližší představa království a krále žijícího v blahobytu, v parádě, v moci a honosných oslavách a průvodech. A neznáme to jen z pohádek. Můžeme to nelibě pozorovat i v dnešní době třeba u politických ale i církevních mocipánů, ač tedy už nežijeme v žádném království. Pilát tehdy pochopil, že Ježíš není král ve smyslu obžaloby. Obžaloba Ježíše nemohla být tehdy postavena na něčem, co by se týkalo náboženství. To by si velerada u římského místodržitele ani neškrtla. Neměl Židy v lásce. Potřebovali politický důvod. Proto prohlašovali Ježíše za teroristu a buřiče, co neuznává svrchovanost císaře. Pilát poznal, že to není člověk toužící po moci, který by byl ohrožením pro něho nebo dokonce pro samotný Řím a Ježíše se zdráhal odsoudit a už vůbec ne zabít. „Nenalézám na něm žádnou vinu“. Kristus je králem v jiném smyslu, než to chápe Pilát: On je svědkem, který má zjevit pravdu o Bohu, o jeho díle spásy. Veškeré jeho působení je svědectvím o Bohu, jež se s láskou sklání ke světu a chce pro člověka plnost života.

Ježíš je tedy podivný král. Ti, co patří do jeho družiny, nejsou jeho poddanými, ale bratry, královskými syny a dcerami. I my jsme byli křtem přijati za členy jeho družiny, za královské děti. A jestli jsme tomu uvěřili, jsme jimi stále. Ač jeho království není odtud, má na zemi lidi, kteří ho za svého krále stále považují. V jeho jménu, pak můžeme o Otcově lásce svědčit, jeho jménem uzdravovat, osvobozovat a ukazovat cestu ke spáse. Toto ale už Pilát nemůže pochopit, a tak přemýšlí: Jeho království není z tohoto světa, není odsud. Tak co? Dám ho zbičovat na hlavu mu posadíme korunu z trní a snad to bude těm Židům stačit. Ale nestačilo. Ti samí lidé, kteří mu před několika málo dny provolávali slávu se slovy „Hosana, Synu Davidův“ však ještě s větší vervou před Pilátem křičí „Ukřižuj! Krev jeho na nás a naše děti!“ Až na Golgotě, když byl Ježíš na kříži mrtev, nad ním visela Pilátova cedule „Ježíš Nazaretský – Král židovský,“ někteří spolu se setníkem vyznávají: Ano toto je Boží Syn, skutečný Král králů.