Židovská Bible obsahuje spoustu paradoxů a dnešní čtení z knihy Rút je jedním z nich. Příběh je sice situován do doby soudců, ale kniha sama byla pravděpodobně sepsána až v době poexilní. Tedy ve stejné době jako vznikly knihy Ezdráš a Nehemjáš, které velmi rázně odsuzují smíšené sňatky a volají po oddělení Izraelitů od cizinců (Ez 9, Dt 23,4). A ve stejné době kniha Rút přináší radikálně odlišný příběh o tom kdo a za jakých podmínek patří k Božímu lidu. Příběh moábské ženy, cizinky, která je příkladem věrnosti Hospodinu a dokonce se stane součástí rodové linie nějvětšího izraelského krále – Davida. Je to žena, která přijala židovství, podobně jako Abrahám se odhodlala odejít do neznámé země a nejisté budoucnosti. Spolehla se na Hospodina, ale také na to, že se mezi příbuznými jejího zesnulého manžela najde jeden, který se nenechá odradit jejím původem a splní svou náboženskou povinnost a vykoupí ji. Neměla záložní plán, když spolu s Noemi z Moábu odcházely, a nemá jej ani v dnešním úryvku – jedná vlastně velmi odvážně a nepochybně v rozporu s normami chování obvyklými v její době. Zcela se vydává na milost Boázovi s důvěrou, že se jí ujme. A její důvěra nebyla zklamána.
Podobný příběh důvěry máme u vdovy z evangelia. Nevíme, jak se příběh vyvíjel dál, ale začátek má stejný jako příběh Rút i jako příběh Abraháma. Krok do nejistoty, odevzdání všeho, důvěra v Hospodina. A dává ve skrytosti, naprosto ve shodě s Ježíšovým „Když dáváš almužnu, nevytrubuj to před sebou“ (Mt 6, 2). Ani ona nemá žádný záložní plán. Sama chudá vdova, dává celé své živobytí (tedy mnohem víc než požadovaný desátek) na provoz chrámu a podporu kněží (Neh 10, 33–40) v důvěře, že na ni Hospodin a ostatní bližní nezapomenou. Opět paradox – oni náboženští profesionálové dávající na odiv své postavení a „vyjídající domy vdov“, jsou těmi samými chudými vdovami prostřednictvím chrámové pokladnice podporováni ve svém živobytí.
Anthony de Mello aktualizoval ve své knize „Minutové nesmysly“ jeden budhistický výrok: „Náboženství není vyjádřením skutečnosti, ale náznakem, vodítkem k něčemu, co je tajemství přesahující lidské chápání. Zkrátka, náboženství je jen prst ukazující na Měsíc. Někteří lidé se nedostanou přes studium prstu, jiní jej cucají.“
Proč to zmiňuji? V dnešních čteních máme před očima dvě tváře náboženství – jednak náboženství viditelné na první pohled, stavějící chrámy, odívající své vykonavatele do skvostných rouch, pečlivě dbající o správné vykonávání rituálu. Káravě vztyčený ukazovák, sice pečlivě udržovaný, ale ukazující jen sám na sebe, sám sebe. Nebo s využitím včerejšího evangelia (Mk 11, 12-14.20-24) – fíkovník sice plný listí a jevící známky života a růstu, ale neplodný, duchovně vyprázdněný. Bez důvěry a opravdového vztahu s Bohem.
A pak druhá tvář, která sice také vykonává předepsané obřady – Boaz, který splní svůj náboženský závazek z levirátního zákona a vykoupí Rút. Anonymní izraelité, kteří sice v evangeliu zmíněni nejsou, ale kteří museli vystoupit a splnit svůj náboženský závazek „podpořit sirotka a vdovu“ (Dt 14, 28–29), jinak by chudá vdova z dnešního příběhu zemřela hlady. Vykonáváním předpisů tihle náboženští lidé projevují lásku k bližnímu, ukazují k Hospodinu. Jsou fíkovníky, které nesou ovoce.
Neztrácejme v načich životech čas přílišným studiem těchto prstů, jestli jsou čisté, či nesou stopy fyzické práce, jestli jsou na nich prsteny biskupské, nebo snubní. Dívejme se kam ukazují. To důležité je, jestli ukazují na Měsíc.