Text dnešního evangelia bezprostředně předchází událostem spojeným s narozením Ježíše. Slyšeli jsme příběh o Mariině návštěvě u matky Jana Křtitele Alžběty. Jejich setkání, při kterém promluví nejen obě ženy, ale jistým způsobem i jejich ještě nenarozené děti.

Začnu tím, co v dnešním textu není.

V úryvku není zmíněn Zachariáš. Manžel Alžběty a po jistou dobu němý, nebo možná jen nemluvící, otec Jana Křtitele. Možná byl v tu dobu čas mlčet, protože nebylo nic lepšího, co by mělo zaznít.

V úryvku není zmíněn Josef. Manžel Marie. Ježíšův ochránce, pěstoun, opatrovník a kdo ví jak jinak titulovaný svatý muž. Poskytl Marii prostor a zůstal sám. Nevíme, jak by těhotná Maria, bez přijetí Josefem skončila.

A nyní k tomu, co jsme slyšeli.

Maria se vydala na cestu „do hor“, přestože to znamenalo úsilí několika dnů. Při příchodu pozdraví Alžbětu. Ta zpozorní, protože se ještě nenarozený Jan Křtitel pohne v jejím lůně. Marii Alžběta na pozdrav odpoví. To potěší Marii, a ta na oplátku pronese řeč, ve které s radostí zvažuje události poslední doby.

Cesta, návštěva, těhotenství, vzájemné pozdravy, reflexe. Přijetí, důvěra a prostor poskytnutý milujícím partnerem. Tolikrát se opakující běžné věci. Z pohledu tehdejší moci bezvýznamné události někde na okraji provincie. Z pohledu židovského očekávání Mesiáše jsou aktérkami bezvýznamné ženy.

A přesto jsme právě byli svědky dějinné události. Takto se vyplnily dějiny Izraele, všechna královská zaslíbení! To největší se děje v tom nejmenším.

Ticho, které Zachariáš umožnil a do kterého Duchem naplněná a Josefem přijatá Maria promluvila, burácí lidskými dějinami.

Bůh činí veliké věci právě prostřednictvím bezvýznamných lidí.

Máme naději, že i v každé naší cestě, návštěvě, pozdravu, prostoru, který poskytneme nebo milosrdném skutku je boží Duch přítomen.