Vánoce přišly samozřejmě jako každý rok a každý rok je slavíme a radujeme se pospolu i „nadálku“ s těmi, kteří právě teď nemohou být s námi.

Slavíme je, přestože se Ježíš pravděpodobně 25. prosince nenarodil, že Vánoce jsou situovány do doby pohanského svátku zimního slunovratu, že Marie s Josefem nevyrazili do Betléma na Boží či andělský popud, nýbrž na výzvu tehdejší státní správy, aby splnili občanskou povinnost; slavíme je, přestože epizoda hledání místa pro Ježíšovo narození byla zastřena nejasnostmi o místnosti či domě, kdy se vlastně Josef s Marií vrací do známé Josefovy rodné vesnice a přesto nejsou vítáni; slavíme je navzdory tomu, že pro některé lidi je původ (početí) Ježíše nejasný (totiž už nelze podle Ježíšova chromozomu Y určit otcovství), atd., atd. Slavíme je tedy i přesto, že máme nedostatky ve vědění, jak se to v Nazaretu a Betlémě tehdy reálně událo a slavíme dokonce i přesto, že první křesťané si tři století bez tohoto svátku vystačili.

Připomeňme si tedy, proč je slavíme? Co se stalo pro každého z nás tím stěžejním motivem a důvodem této oslavy. Jaká síla a moc nás k tomu pudí?

Příběh Lk evangelia, který jsme už po kolikáté slyšeli, stejně tak i Mt verze, nám dosvědčují co do formy událost zdánlivě pohádkovou, avšak co do obsahu událost kosmického rozměru, událost, která učinila zlom v celých dějinách lidstva a světa. Řekl jsem zdánlivě pohádkovou, ale v souvislosti s dalšími svědectvími těchto synoptiků, jako je popis geopolitické situace v tom čase (kdo vládl, co nařizoval apod.), nebo v souvislosti jako je zmínka o zvěstování p. Marii a její reakce na to (návštěva tety), nebo výčet rodokmenů pro doložení původu narození Ježíše jako Zachránce pocházejícího z rodu Davidova a v neposlední řadě i zmínka o Josefově problému s konvencemi tehdejší židovské komunity či společnosti (propustit – nepropustit snoubenku), dávají tomuto tajemnému a obdivuhodnému příběhu punc reálných konkrétních lidských dějin, ale i znamení naplnění předchozích Božích příslibů sdělovaných vyvolenému národu skrze povolané proroky. Je to jakýsi Lukášův rámec, že to, co chce sdělit, se reálně stalo v reálném světě jeho současníků, ale zůstalo zaznamenáno i pro další generace, včetně naší..

Hlavním evangelijním sdělením však je Lk svědectví o Ježíši Kristu, který přišel do světa lidí jako jeden z nich, žil s lidmi konkrétní úsek jejich života a plně oddán Bohu naplňoval jeho vůli. Dosvědčuje však i zkušenost tehdy ještě „malé“ církve (sotva několik sborů či obcí), že tohoto Ježíše z Nazareta stálo za to následovat a stát se jeho učedníkem nejen za jeho pozemského života, ale že stojí za to v Duchu svatém darované a přijaté víře jej následovat jako Vzkříšeného a Bohem vyvýšeného Dárce nového života.

Cílem této dobré zprávy tedy není něco přesně vědět, ale být vtažen do příběhu Božího Syna, nechat se jím oslovit. Nechat se vtáhnout a žasnout stejně jako pastýři nad tím, že se jim rozzářilo nebe a Světlo přemohlo tmu, narodil se Zachránce – Immanuel, tj. Bůh s námi. Narodila se NADĚJE přemáhající všechna omezení, která člověka limitují. Vždyť v příběhu, tohoto nepatrného dítěte, které se narodilo kdesi stranou světových dějin, započalo Boží království a započalo růst stejně jako Ježíš. Lukáš v té své orámované malbě Vánoc nechává zaznít sotva „ohmatanému“ a křehkému svědectví Jeho následovníků, o vstupu Zachránce do tohoto reálného světa. Přišel sice v chudobě, avšak v lásce a přízni rodičů Marie a Josefa, ale také v přízni těch betlémských „domkařů“, kteří otevřeli dům či jeho hospodářskou část těmto potřebným. Přišel, a skutečného Zachránce v něm poznávali, chudí v duchu, lidé otevřeného srdce, lidé toužící po záchraně, lidé rozpoznávající znamení, kterými Ježíš odhaloval Boží království, Poznávali v Něm Zachránce ti, o nichž mluví blahoslavenství a jim podobní.

I pro nás má být toto svědectví ujištěním, že s Ježíšem – Zachráncem každého z nás, se nejpravděpodobněji setkáme, když mu umožníme narodit se právě v našem domě, když budeme citliví na potřeby druhých, když se budeme umět radovat a být vděční za každou blízkost Boží.

To stojí za velkou oslavu, za andělský zpěv „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; v nich má Bůh zalíbení“. Radujme se z těchto tří poselství, která vyjadřují nejen smysl a dar Vánoc, ale i do jisté míry i naši křesťanskou víru. Snažme se proto, aby se Ježíš narodil i v srdci každého z nás. Vždyť Bohu se zalíbilo nás přijmout jako Jeho sourozence. Proto stojí za to se připojit k chvalozpěvu nebes. Tak třeba takto:

„Sláva na výsostech Bohu“ – má být i naším chvalozpěvem vděčnosti. Chvalozpěvem vděčnosti za pozemský život v milosti, překonávající a odpouštějící hřích. Ať je chvalozpěvem za všeobjímající lásku dávající světu smysl a přemáhající pomíjivost, chvalozpěvem na Boží náruč, která je nadějí, že je v ní místo pro každého.

„A na zemi pokoj mezi lidmi“ – pokoj darovaný v čase prožitého adventu i pokoj Vánoc. Být si vědomi, že pokoj, který nám Bůh nabízí, nenastane, až si vyřešíme všechna naše „protože“ a „až jednou, později“. Je to pokoj, který nám Bůh daruje i navzdory nepříznivým okolnostem, totiž Bůh je v nich s námi, dokonce navzdory tomu, že mně i tebe zná.

„Bůh v nich (lidech) má zalíbení“ – Bůh má zalíbení v každém člověku a proto lidství přijal ve svém Synu, který nám ukázal jeho-Boží lásku. Odpouští i co je z lidského hlediska často neodpustitelné, miluje i ty, nad nimiž ostatní lámou hůl, i ty kteří lásky hodní nejsou. V kom že tedy má zalíbení? Je dobré a užitečné se občas podívat do zrcadla a být za to vděční.

A závěrem ještě jedno svědectví tohoto Lk vánočního příběhu. Kdo Ježíši chce otevřít a přijmout ho k sobě, ale nedaří se mu to nebo má nejasnosti jak mu rozumět, jak moc si ho připouštět „k tělu“, má stejně nakonec naději zachovat se jako Marie. „Marie však toto všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom“. Totiž v pokoře a trpělivosti s ním jít. On si mě najde v příhodném čase.