Slavíme dnes první neděli v postu. Postní doba je příležitostí připravit se na křest nebo na jeho obnovu. I na začátku dnešní liturgie jsme si připomněli, že je potřeba se neustále obracet od našich nedokonalostí a vyjetých kolejí a věřit evangeliu. Zajímavé je, že v dnešním úryvku z Matoušova evangelia se setkáváme s Ježíšem těsně po jeho křtu v Jordánu. Připomenu závěr předcházející kapitoly: Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Může nás zaskočit, že hned v následující větě přichází místo oslavy s přáteli půst a pokušení na poušti. Mohli bychom dlouze uvažovat nad smyslem půstu a jeho vhodným načasováním, ale naše pozornost se během týmu stočila k pokušení, hříchu a ospravedlnění.

Je zjevné, že problematika hříchu spojuje všechna dnešní čtení. Díky prvotnímu hříchu jednoho člověka podléháme smrti a vlastní silou nejsme schopni odolávat pokušení. Nebylo by ale účelné zabývat se dnes pouze tím, jak a kdy se hříchy započítávají nebo naopak plnomocně odpouštějí. Když jsem byl mladší, věřil jsem, že Bůh ode mě očekává stoprocentní dodržování desatera a morální dokonalost. Postupně se hlavně od apoštola Pavla učím chápat, že spásy nelze dosáhnout jen díky dodržování zákona. Naše vlastní síly jsou příliš slabé, než abychom dokázali zákon ve všem naplňovat. Mnohem důležitější je uvěřit ve smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tím se otevřeme milosti, kterou se projevuje Boží spravedlnost. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení: Jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu. Zatím na sobě v každodenním životě zakoušíme břemeno hříchu, břemeno vlastní slabosti a selhání, která mají zjevný negativní dopad i na naše bližní a tím jsou bolestivější. Věříme ale ve spásu skrze Ježíše, která už je definitivní a nelze ji naší nedokonalostí nijak zvrátit. Skrze víru do ní vstupujeme a začínáme na sobě cítit dar Boží milosti. Jednou ho ucítíme naplno. Prožitek hříchu nám, paradoxně, umožňuje radovat se z ospravedlnění.

Ještě bych doplnil Martinův postřeh z týmu: útěchou v naší současné slabosti je možnost vystavit každé selhání světlu Ježíšovy oběti. Všimněme si, že to je přesně to, čeho se Adam s Evou v prvním čtení začali bát. Hřích jim znemožnil stát ve své přirozenosti před Božím pohledem. Ježíš nám tuhle možnost vrací. Všechna naše selhání se vejdou pod Ježíšův kříž, kde je uzdraví a ospravedlní světlo jeho pohledu. Je zajímavé, že tato pavlovská teologie rezonuje s dnešním žalmem: Pak jsem ti svůj hřích oznámil; svou vinu jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe svá přestoupení Hospodinu. A tys sňal vinu mého hříchu. Využijme letošní postní dobu k tomuto vyznání nebo vystavení našich selhání Božímu pohledu. Myslím, že to je první a hlavní krok zmiňovaného obracení se.

Jak už dobře víte, dělívám své úvahy na část „povinnou“ a část „spekulativní“. Právě se dostáváme k druhé části. Pokusím se zamyslet nad trojím pokušením, se kterým se Ježíš setkal po svém křtu.

Pavel na týmu poznamenal, že pokušení je zákeřné právě v tom, že člověka upozorňuje na pozitivní stránky zvažovaného chování. Nemůžu si v této souvislosti odpustit odkaz na kapitolu Velký inkvizitor z Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Bratr Ivan tu ústy španělského inkvizitora velebí velkého ducha, který nabízí Ježíšovi cenné dary, které by mohly předejít velkému utrpení lidstva – například hladu a rozbrojům ve společnosti. Ježíš mu oponuje, že pokud by zcela nasytil lidi chlebem, šli by kvůli tomu za ním a ztratili by svou svobodu volby. Bůh touží, abychom se svobodně rozhodli ho milovat – ne kvůli plným hrncům. Stejně pokud by získal veškerou světskou moc – nemohli by se lidé svobodně rozhodnout ho následovat. A konečně, pokud by Ježíš podal nezvratný důkaz, že je synem Božím, pak by vzal lidem možnost svobodně prožívat svou víru.

Inkvizitor, respektive bratr Ivan, s touto odpovědí není spokojen a tvrdí, že lidé nejsou na takovou míru svobody připraveni. Obviňuje Ježíše, že se spletl a že svým odmítnutím velkého ducha uvrhnul množství nevinných lidí a především dětí do utrpení. Ivan odmítá uznat Boha, který dopouští tolik utrpení nevinných dětí. Připadá mu jako příliš vysoká cena za svobodu. Ježíš v příběhu v ukončuje rozhovor tajemným políbením inkvizitora a odchodem ze scény. Ani já se dnes nebudu pokoušet zodpovědět otázku smyslu utrpení, ale soustředím se ještě na nutnost svobody.

Víme, že Dostojevský patrně i díky svému uvěznění pokládal osobní svobodu za nutnou podmínku plnosti lidského života a spásy. Není mi ale jasné jestli pokládal lidské utrpení za nutný důsledek osobní svobody. Velký inkvizitor je v příběhu zástupcem katolické církve, který v rozhovoru přiznává, že úlohou církve je předcházet lidskému utrpení, byť za cenu ztráty svobody a tím i spásy. Přiznává, že církevní vedení tvoří několik silných jedinců, kteří se dokáží v tajnosti řídit třemi nabídkami velkého ducha, ale před prostým lidem předstírají následování Krista. Noam Chomsky ve své knize Nutné iluze navazuje na tento klasický příběh a rozšiřuje ho i na dnešní demokratickou společnost. Tvrdí, že plnou svobodu zažívá úzká vrstva těch, kdo dokážou kontrolovat mediální prostor, kontrolovat svědomí prostých lidí a udržovat je v nevědomosti o komplexním fungování celého systému. Odměnou za ztracenou svobodu většiny lidí je opět relativní spokojenost a stabilita společnosti.

Asi tušíte, že v závěru se pokusím položit nějakou otázku. Máme šanci jako jednotlivci nebo jako obec nějak ochraňovat a prohlubovat svou svobodu? Můžeme sledovat nezávislá média, můžeme číst knihy bez ohledu na imprimatur, můžeme chodit na demonstrace na podporu demokratických institucí, můžeme si pěstovat na zahrádce vlastní potraviny, můžeme nevinit Boha za utrpení, které kolem sebe vidíme. Bude to stačit? Je nějaký původní, hlubší zdroj naší svobody, který není závislý na vnějších okolnostech? Domnívám se, že dnešní texty ukazují na náš vztah nebo postoj k Bohu. A tady si troufám tvrdit, že každý člověk nějaký takový vztah nebo postoj musí mít. Může to být víra nebo jistota, vášeň nebo úplná apatie, ale nějaký postoj musí ke své představě Boha zaujmout každý. A tady nám Ježíš v příběhu o pokušení podává pomocnou ruku. Z lidského pohledu jeho vztah s Otcem po křtu musel procházet bouřlivou proměnou. Nabízela se možnost využít nově vyjádřenou lásku Otce k uspokojení palčivých lidských potřeb. Ježíšovi určitě nebylo lidské utrpení o nic lhostejnější než  Dostojevskému. Pokušení využít Boha k uspokojení našich pozemských potřeb tedy bylo velmi rafinované, možná ještě rafinovanější než pokušení Adama. Ježíš nám ale dle mého názoru ukazuje, že takový postoj by zredukoval Boha na uspokojovatele našich potřeb. Slovy Martina Bubera by tím vztah já-ty k Bohu byl porušen směrem k vztahu já-ono. Jsem vděčný, že nám Ježíš ukázal, jak neredukovat Boha na jakékoliv lidské představy a ponechat si tak plnou svobodu k láskyplnému vztahu. Je to svoboda, kterou nám žádné vnější okolnosti nevezmou. Zároveň si troufnu spekulovat, že Ježíš přepokládá, že naše svoboda nemusí nutně vést k utrpení jak se obává zmiňovaný inkvizitor. Možná je to výzva pro nás, abychom se o to skrze dostupnou milost Boží pokoušeli.