Ježíš představuje v Nazaretě sám sebe jako proroka a ztotožňuje se se starozákonními proroky Eliášem a Elizeem. Nazaretskými návštěvníky synagogy je však Ježíš jako prorok odmítnut, nechtějí si připustit, že ten, kterého od malička znali, syn Josefův, by mohl být Mesiášem.

Ježíš však odhaduje přání přítomných, aby se projevil jako lékař tělesných neduhů. Nejsou ochotni naslouchat jeho slovům, nechtějí se od něj nechat poučovat. Je to obyčejný člověk, tesař, nemá nám co říci, nemá nás o čem poučovat. Jeho slova jsou o ničem.

Kolikrát jsme se i my přistihli, že když slyšíme Boží slovo, které již dobře známe, vypneme svou pozornost. A třeba se také podobáme posluchačům nazaretské synagogy a i pro nás jsou Ježíšova slova a jeho nároky nepřijatelné.

Možná se podobám Jeremiášovi, který má pochybnosti, zda má sílu zvládnout to, co od něj Hospodin očekává. Hospodin po něm vyžaduje odvahu a zároveň mu poskytuje oporu a zaručuje mu svou blízkost. Možná se bojím být prorokem mezi „svými“. Jsem opatrný, nechci narazit svým postojem, vypadal bych divně, ztratil bych sympatie. Mám odvahu svědčit o Kristu? Je Hospodin mou skálou, o kterou se mohu opřít?

Uvědomuji si, že je v každé situaci se mnou? Jaký jsem křesťan? Možná i já očekávám, že Bůh bude jednat tak, jak si přeji, místo toho, aby se Boží vůle projevila v mém životě.