Dnešní evangelium nás mohlo přivést k zamyšlení se nad tím, co nám může říct jeho text o blahoslavenstvích. A to v dnešní době, ve které je zcela běžné myslet si, že lépe se má bohatý a zdravý než chudý a nemocný.
Význam slova požehnaný nám mohl pomoci objasnit také text prvního čtení (Jr 17,5-8) – ze kterého k nám zaznělo, že požehnaný (blahoslavený) je ten, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Slova žalmu (č. 1), označila za blahoslaveného toho, kdo nežije podle rady ničemů, ale oblíbil si Hospodinův zákon a rozjímá nad ním ve dne i v noci.
Vraťme se ale k textu evangelia podle Lukáše. Text se skládá ze dvou částí:
- vyprávění o shromáždění lidí kolem Ježíše když sestoupil z hory na rovinu
- blahoslavenství a zlořečení, která jsou negativem blahoslavenství
Lukáš ve svém evangeliu používá jazykové vyjádření typické pro biblickou literaturu, známou ze Starého zákona tj. využití kontrastu mezi slovy – v našem případě „blahoslavení“ a „běda“ (v. 1. čtení to bylo „prokletý“ a „požehnaný“).
Podle zařazení textu patří blahoslavenství podle Lukáše do řady biblických výkřiků. Můžeme si položit otázku: „Komu byla Ježíšova slova z dnešního evangelia určena?“ Z první části jsme se dozvěděli, že mezi shromážděnými lidmi byl zástup Ježíšových učedníků, zástup lidí z Judska a z Jeruzaléma a lidé od pobřeží Týru a Sidonu. Z toho lze odvodit, že slova jsou určena učedníkům, ale také zástupům, to znamená, že jde vlastně o poselství pro celé lidstvo.
Všichni chtěli Ježíšovi naslouchat být uzdraveni. Týká se to i nás?
Ekumenický překlad slova „blahoslavení“ v nás vyvolává představu něčeho příjemného, stavu blaha. Přesnější překlad by zněl, ten se má“, má se tak dobře, že mu to ostatní můžou závidět.
Jak ale máme vyřčeným blahoslavenstvím porozumět? Mají pro nás být návodem, který je třeba uvést ve svém životě do praxe tj. zbavit se majetku a být chudí, mít hlad, plakat? Jak nelogicky nám to zní: „chudí, hladoví, plačící a nenávidění, ti se mají!“.
Zkusme si probrat jednotlivé držitele blahoslavenství a způsoby projevů Boží přízně k nim:
Chudí nemají majetek, který by jim umožnil důstojný život, jsou znevýhodňováni. V Ježíšových slovech jsou blahoslaveni jako „dědici království“. Hladoví z důvodu chudoby mohou zastupovat všechny stavy nouze chudého člověka (např. být bez přístřeší být bez oděvu, mít žízeň). Hladovějící chudý zakouší bezmocnost v základních potřebách své existence. Ježíš jim slibuje odstranění tohoto stavu skrze nasycení, které způsobí sám Bůh. Plačící jsou především ti, kdo jsou zasaženi velkým neštěstím, jde o nářek bolesti a utrpení. Veškerý pláč se podle Ježíše obrátí ve smích. V radostný a osvobozující smích z Hospodinovy záchrany. Bůh sám jim „setře každou slzu z očí“ a nebude ani žalu, ani nářku, ani bolesti. Nenávidění jsou odmítáváni od okolního světa. Jsou vylučováni (tehdy ze synagogy) nebo zakoušejí sociální vyčlenění a izolaci jako příslušníci okrajové menšiny ve společnosti. Ke zbožnému člověku, který podle Božího zákona věrně žije, se nepřátelé chovají negativně – tupí jej. Zavrhnuté jméno má ten, jehož jméno bylo vymazáno se seznamu členů synagogy, ale může se jednat také o člověka, který byl zle pomluven.
Uvedení jsou vybídnuti k radosti. Čas pronásledování se jim stane časem radosti a jásotu. Důvodem tohoto jásotu je skutečnost, že Bůh jim udělí zcela mimořádnou odměnu v nebi.
Uvažujeme-li nad blahoslavenstvími hlouběji, dojde nám, že aktuální situace uvedených skupin lidí není příčinou blahoslavenství. Tou příčinou je ta nová skutečnost, kterou blahoslavení obdrží darem od Boha.
Je zcela zřejmé, že blahoslavenství svědčí o Božím zájmu o prospěch chudých, strádajících a jakýmkoliv způsobem trpících lidí. To proto, že oni lépe vnímají nejen svou pozemskou nouzi, ale také svou eschatologickou naději. V nouzi se totiž s Bohem lépe počítá.
Bohatí a sytí jsou v pokušení žít spokojeně jen ve svém bohatství, ve své sytosti, a od Boha nic neočekávat.
Čtyřem blahoslavenstvím proto odpovídají čtyři stejně utvořená zvolání „běda!“ Zvolání běda nejsou konečným odsouzením, ale výstražným zvoláním, které vybízí ke změně smýšlení.
První zvolání „běda“ se obrací na lidi, kteří žijí v nadbytku. Bohatství značně snižuje schopnost lidí uznat svou závislost na Bohu a starat se o svůj konečný úděl. Zbavuje je také vědomí jejich povinností, které mají k potřebným. Nepotřebují eschatologickou útěchu, protože zde na zemi již obdrželi „potěšení“.
Druhé zvolání „běda“ se obrací na lidi, kteří nemají problémy s potravou, mohou se stále najíst dosyta. Žádný člověk by se ve své nasycenosti neměl stát nevšímavým a lhostejným k těm, kteří strádají.
Třetí zvolání „běda“ se obrací na lidi, kteří se smějí, tj. smíchem vyjadřují své uspokojení a zajištěnost. Osobní uspokojení může být příčinou nevnímavosti k potřebám ostatních lidí.
Čtvrté zvolání „běda“ se obrací k těm, kteří si nechávají lichotit a kteří vyhledávají projevy obdivu a pocty. Vyhledávání obdivu a úcty nevede k ničemu dobrému. Vede k osobní pýše a k pohrdání druhými. Tak jako například někteří proroci, těšili se úctě a nakonec se ukázali jako svůdci Izraele. Pravdiví poslové Boží se naopak setkávali s posměchem a odmítnutím.
Vyslovením běd Ježíš poskytl svým posluchačům normu, podle které se mohou při svém jednání řídit. Nic neukládá, ale ukazuje nám cestu ke štěstí – svoji cestu.
Bůh chce zcela jistě dobro pro všechny, zejména však pro ty, kdo o jeho dobro mají zájem a jdou mu vstříc. Ježíš nás zve k životu v Božím království.
Přestože království má své naplnění až v budoucnosti, On nás už teď zve k proměně.