V úvodu do Markova evangelia je citován výrok proroka Izaiáše: „Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky.“ Celý úryvek z knihy proroka Izaiáše, který obsahuje větu zmíněnou v evangeliu, jsme slyšeli v prvním čtení. Izaiáš promlouval k Židům v babylonském zajetí. Snad všichni si tehdy uvědomovali, že jsou v těžké situaci, ze které se vlastními silami nedostanou. Věděli, že potřebují zachránit. Izaiáš jim přináší známky naděje, že záchrana se blíží. Hospodin přichází zpět ke svému lidu. Nepřichází jen jako mocný panovník, který může porazit nepřátele a nastolit řád a spravedlnost. Přichází i jako pastýř, který zná své ovce a jejich nedostatky a omezení a dokáže je vést s porozuměním.
Jan Křtitel je v dnešním čtení dalším hlasem volajícím v pustině, že Pán přichází. Obyvatelé Judeje, ke kterým se dostala zpráva o Janově působení, jsou nám asi podobnější než Židé v době babylonského zajetí. I když žili pod nadvládou Říma, mohla většina z nich aspoň zdánlivě bez velkých omezení žít svůj každodenní život, pracovat a účastnit se náboženských obřadů. Lukášovo evangelium dokonce zmiňuje celníky a vojáky, kterým se díky práci pro Římany dařilo celkem dobře.
Přesto, když o Janovi uslyšeli, vycházejí za ním do pustiny. Pustina je místo nehostinné, kde jsme zjevně zranitelnější. Nejsme tam obklopeni obvyklým pohodlím nebo rozpýlením. Nejsme tam ale ani ve vleku každodenních povninností. To nám dává příležitost uvidět jasněji některé věci, které se v kaleidoskopu každodenních událostí snadno ztrácejí. Příležitost uvědomit si, že i když jsme na tom z vnějšího pohledu vlastně v mnoha ohledech dobře, potřebujeme, aby k nám Pán přišel a proměnil nás. Nemusíme kvůli tomu přímo vyjet do pouště, vystoupit do hor nebo se schovat do ticha kláštera, i když to všechno nám může někdy pomoci.
Ti, kdo vycházeli za Janem k řece Jordánu, uvěřili, že Boží milosrdenství přichází. Uvěřili, že jim jejich hříchy mohou být odpuštěny, aniž by tomu předcházel „spravedlivý“ trest. Nemyslím, že by je uvěření v Boží milosrdenství vedlo k tomu, aby brali své hříchy na lehkou váhu klidně pokračovali dál ve svém životě. Naopak, vyšli ze svých měst a vesnic do pustiny, kde si mohli plněji uvědomovat své viny a potřebu záchrany. Vyznávali své hříchy a nechávali se od Jana pokřtít na znamení očištění, smíření a nového začátku.
Jan nehlásal nové myšlenky ani požadavky, jak by lidé měli žít. Když se ho v Lukášově evangeliu zástupy ptají, co mají dělat, odpovídá: „Kdo má dvě košile, ať dá tomu, který nemá, a kdo má co k jídlu, ať činí podobně.“ Celníkům pak říká: „Nevybírejte víc, než je vám nařízeno.“ To bychom si možná mohli přeložit jako: nesnažte se získat výhody a pocit zabezpečení nebo úspěchu na úkor druhých. Nemusíte dělat dramatická gesta, vzdávat se veškerého majetku, ale buďte vnímaví k situaci a potřebám ostatních. Nezdá se to jako radikální požadavek, ale přesto ho, myslím, málokdo z nás dokáže naplňovat.
Křest Janův je jedinečným znamením záchrany, které není třeba opakovat. Stejně jako Janův křest je i náš křest znamením očištění od vin, změny smýšlení a vykročení novým směrem. Křesťanský křest je ale zároveň znamením vstupu do nového života v Kristu. Do života, ve kterém už nejsme odkázáni jen na své síly a schopnosti a ve kterém můžeme překonat i omezení, která nás často trápí. Honzík dnes vstupem do katechumenátu udělá další krok na své cestě ke křtu. Jeho křest pak bude viditelným znamením něčeho, co už v něm začalo a bude, jak věříme, pokračovat celý život.
Ježíš nás stále osvobozuje od toho, co náš život spoutává a co nás odděluje od Boha i našich blízkých. Aspoň podle mé zkušenosti to neznamená, že se člověk úplně zbaví strachu a sobectví a překoná svá další omezení a nedostatky. Že bych si vždy všimla, že někdo vedle mě potřebuje pomoci a našla správný způsob, jak pomoc nabídnout. Nebo že bych měla vždy odvahu zastat se kolegy, který se nespravedlivě ocitl v obtížné situaci. Nebo už nikdy nepřenášela rozmrzelost ze špatného dne v práci na své blízké. Můžeme ale věřit, že díky spojení s Ježíšem a díky jeho milosrdenství může z našich nedokonalých snah vyrůstat víc dobrého, než můžeme jen svými silami vytvořit. A že se tak můžeme stát i součástí jeho působení ve světě, především v životech našich nejbližích a lidí, které potkáváme v každodenním životě.