Slavíme dnes poslední neděli církevního roku – slavnost Krista Krále celého světa i vesmíru. On je ztělesněním Boží lásky a v něm je naplnění celého plánu stvoření a vykoupení. Bůh Ježíše vzkřísil a svěřil mu všechnu moc nad světem. Proto je Ježíš ústřední postavou soudu nad národy, o kterém jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Evangelium nám připomnělo, že na konci časů přijde ve své slávě, se svými svatými anděly, aby přinesl konečnou spravedlnost a spásu a nastolil Boží království v jeho konečné podobě. Soud se bude týkat všech národů světa a každý člověk se bude muset zodpovídat ze svých činů a z celého životního zaměření.

Máme mít z toho posledního soudu strach?

Je dobré uvědomit si, co víme o Kristu Králi – soudci, který přijde. Jak se vůbec stal králem? Nepřišel kralovat jako králové tohoto světa. Králem se stal tím, že se nám přiblížil a projevil Boží něhu k nám, aby vzbudil v srdci člověka, v dějinách a ve vesmíru božskou moc lásky. Kralovat pro něho neznamená rozkazovat, ale poslouchat Otce, odevzdávat se mu, aby naplnil plán jeho lásky a spásy. Uskutečňuje se tedy myšlenka Boží, připravená už od začátku světa. Lidé se mohou nepodílet na tomto Božím plánu, ale nemohou jeho uskutečnění zabránit. Naším soudcem bude pastýř, který miluje a opatruje své ovce, hledá a přivádí zpět ty zatoulané, polámané obvazuje a nemocné posilňuje, je dobrý a jeho milosrdenství je věčné, to jsme dnes také slyšeli.

Soudcem na posledním soudu bude Kristus, který se stal člověkem, jako jsme my, naším bratrem a obětoval se za nás. Rozhodovat bude na základě skutků lásky, které jsme však nekonali pro získání nějakých zásluh – u tohoto soudu totiž žádné své zásluhy nebudeme moci uplatnit. Můžeme při něm jen doufat v Boží odpuštění a milosrdenství. Stali jsme se jeho učedníky a Ježíš svým učedníkům slíbil, že se k nim přizná před nebeským soudem a tím je uchrání před odsouzením. Už za svého života tady na zemi dával jistotu odpuštění bez ohledu na to, jak velké bylo provinění. Jeho konečné rozhodnutí bude závislé na našem vztahu k němu, na naší víře, jejímž přirozeným ovocem byla láska, blízkost a něha, kterou jsme projevovali druhým, naše vnímavost k potřebám druhých a naše reakce na ně.

Před soudem budou shromážděny všechny národy se svými králi nebo vládami a přesto se při něm nebude řešit, který z národů byl vyvolenější a který byl horší. Budou tam i všechny církve se svými představiteli a teology, které by mohly očekávat, že bude rozhodnuto, která z nich byla ta pravá nebo která svou hřivnu zakopala nejhlouběji. Nic takového se dít nebude, žádná kolektivní vina ani vykonané kolektivní dobro se řešit nebude. Soud bude posuzovat zcela soukromou oblast konání jednotlivců a to až do podrobností jakými jsou kus chleba pro bezdomovce, strach z uprchlíků a nedůvěra k nim atd.

Kristus Král jako soudce, oddělí jednotlivce jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví na čestné místo po své pravici, kozly po levici. Těm stojícím po pravici řekne“ „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa“. To použití přirovnání vyvolených k ovcím v sobě skrývá milou symboliku. Ovce byly cenné pro svou užitkovou hodnotu. Patřily na východě k nejoblíbenějšímu bravu také pro svou přítulnost, bezmocnost v nebezpečí, trpělivost a ochotu nechat se vést dobrým pastýřem, který znal jejich jména, která jim dal.

Kozlové byli naopak nejrozšířenějším druhem domácího zvířectva a pro problémy s nimi spojenými byli méně oblíbeni. Co znamenají ta tvrdá slova soudce k těm, které jako kozly postavil na levici? Označil je za prokleté (tzn. Hospodinu odporné a vyzývá je k tomu, aby odešli do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům. Věčný oheň znamená v kontextu podobenství, kterým evangelijní příběh je, totální likvidaci toho, co nemá budoucnost v Božím království tj. zla. Především je věčný oheň určen pro ďábla a jeho anděly. Je ale také pro jeho spolupracovníky a spolutvůrce zla, pro ty, kteří se vědomě od Boha odvrátili, vědomě se postavili na stranu jeho nepřítele a dali se do služeb pýchy a nenávisti.

Věčný oheň tu není pro někoho, kdo občas upadl, zhřešil a spáchal nějaké zlo. To všechno jsou jen lidské slabosti, které může vyléčit lítost a pokorná prosba o odpuštění.

Jak to ale bude s těmi, kteří Krista neznají? Nemohou být přece souzeni podle vztahu k němu a podle své víry. Šanci na spásu mají jistě i oni. Pro člověka není moc těžké rozpoznat, že konat dobro je správné a konat zlo špatné. To poznají i bez znalosti evangelia. Žít víru ale není nadbytečné. Znalost evangelia nám dodává naději, že má cenu dělat dobro i když je nepřijímáno, nepoznáno, i když dočasně prohrává. Ta naděje nám dodává sílu k životu.

Z posledního soudu pravděpodobně strach mít nemusíme. Bát bychom se však měli  toho, že jsme pro svého Krále zklamáním, když se jako jeho učedníci nechováme, když se neujímáme strádajících, trpících, nešťastných a opuštěných a myslíme víc na sebe než na druhé. A to i když víme, že jediný správný způsob jak vyznávat Krista, jako Krále svého srdce a Krále světa, je poznávat ho v trpících a sloužit mu v lidech, kteří potřebují naši lásku i něhu. Naši lásku a něhu potřebují i naši nejbližší, na to bychom neměli zapomínat.

Ježíš nás posílá ke všem potřebným, chce, abychom se jich ujímali ve světě plném sobectví a lhostejnosti, aby tak Boží království rostlo uprostřed tohoto světa až do dne, kdy se zjeví na konci časů v plnosti.