V dnešním evangeliu jsme slyšeli tématem podobný příběh jako minulou neděli. „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“ Patrně jde tvůrci evangelia o to, aby porozumění obsahu této zprávy (učedníky či zástupy – Ježíšových současníků, ale hlavně všemi dalšími následovníky až po nás a dalšími generacemi) nebylo bagatelizováno nebo dokonce odmítáno. Popravdě, komu by se chtělo věřit, že ten výjimečný člověk, který s nimi chodí a koná ve jménu Boha mocné činy a má moc i nad zlými silami, jehož už někteří – poznali jako mesiáše (jak vyznal Petr – …“ty jsi Mesiáš“ v perikopě minulé neděle), bude mít takový „osud“, takový konec. Evangelista zde Velikonoční událost zdůrazňuje již podruhé (ještě to v Mk zazní jednou), aby jí dodal skutečnou vážnost a celistvost. Slovy Ježíše Mk vysvětluje či doplňuje to, co učedníci nechápou (nepředpovídá, spíše dává ponaučení), že ne lidské jednání, ale Boží, bude mít „navrch“. Ne jejich očekávání, představy o vítězství, pocity a strach ze zmaru, ale naděje a naprostá vydanost a důvěra svému Bohu – Otci nás přivede k prožívání pravého vítězství – biblicky vyjádřeno „ k prožívání božího království nového života“ ať se děje, co se děje. Tu strohou velikonoční výpověď se pokusme vnímat ve dvou částech:
Za 1) lidské jednání – vydání a zabití Ježíše i přesto, že měl synovský vztah k Bohu, tedy jako rozhodnutí lidí o jeho likvidaci. Za 2) Bůh je ten, který zachraňuje a dává nový život a konečný smysl lidskému nedokonalému, či zlému jednání.
Je to poselství nejen pro Ježíšovy nechápavé učedníky, ale také pro nás všechny, kteří jsme se vydali (napříč celými křesťanskými dějinami) jej následovat, ale jen tak „napůl“. Ježíšova vysvětlující slova nám všem mají připomínat, čemu se žádný křesťan nemůže vyhnout a k čemu každého křesťana Bůh nějak v jeho životě volá k účasti na Kristově totální vydanosti a důvěře, ať to bolí více či méně, ať se nám v životě přihodí „smrti“ menší či větší, projevující se v nezdarech a bolestech všeho druhu, včetně nepřijetí, opuštěnosti či zrady. A to se nám i při službě druhým, neřku-li při zaobíráním se pouze sami sebou, jistě může přihodit nebo jsme to již mnohokrát zakusili. To nás však neumenšuje před Pánem. Evangelium nám připomíná, že Ježíš takovou strastiplnou cestu, ubírající se ke zmaru, podstupuje v odevzdanosti Boží vůli a neodradila ho od přijatého poslání „sloužit bližním“ ani jeho plně lidská úzkost z nepřijetí a z lidského pohledu tušený „špatný konec“. Dobrou zprávou tedy pro nás je, že žádná taková situace se nevymyká Boží moci, když naše důvěra v Něho a následování Krista „živého“ nebudou postaveny na lidských kalkulacích, v čem následovat a v čem už ani za nic.
Proto asi v dnešní perikopě hned za sdělením o Ježíšově „nevyhnutelné velikonoční cestě“ následuje epizoda z Kafarnaum, kde se jeho učedníci dohadují o tom, kdo je z nich největší (rozumím-li, kalkulují, kdo má největší hodnotu). Na jejich zahanbující mlčení jakoby slavnostněji a při shromáždění všech „svých 12“ a tentokrát bez zástupů (pozn. Prof. Pokorného: Jen mezi svými, doma, kteří mají v budoucnu vést‚/později i církve/, aby si ujasnili, tj. přehodnotili normy v hodnotách) Ježíš krásně reaguje půvabnou a trefnou alegorií s dítětem. K apokalyptickému výroku o propustnosti do „Božího království u posledního soudu“ (z Mk 10, 31) „mnozí budou poslední a poslední první„…Ježíš přidává: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“, jinde (dle Mk) to znamená „zapři sám sebe“. To bezbranné dítě, naprosto odkázané na péči rodičů – živitelů a záruky bezpečí, postavené čestně doprostřed nich, muselo okamžitě vypovídat o jeho ústředním postavení. Ta nová norma zní: „ být první před Bohem“ ne před lidmi. Apoštolům ani ostatním Kristovým následovníkům nemá vyjádření „poslední“ připomínat ponížení, ani bezcennost či infantilitu, ale „Bohu nejbližší“ tzn. zcela vydán jeho péči, odkázán jako to dítě. Ježíšův příběh jeho pozemského života vyústil pro většinu společnosti také do bezvýznamnosti a přesto u Boha „žije po pravici v Jeho Slávě“. Můžeme očekávat totéž? Za téma dnešní liturgie jsme si zvolili:
„Přiblížení k Bohu skrze moudrost a službu.“
V Listě Jakubově jsme slyšeli: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti“.
A my si můžeme ještě doplnit: „ a také v plné odkázanosti na Hospodina, bez kalkulací, bez požadavků znát důvody a smysl všeho a za každou cenu, a mít touhu následovat Krista naplno, nejen napůl. Přináší to naději.