Dnešní texty nabízejí mnoho rad, jak žít moudře. Koneckonců, Kniha přísloví se řadí do mudrosloví, to žánru, který má přímo v popisu práce učit žít moudře. A list Jakubův bývá někdy nazýván novozákonním mudroslovím, obsahuje také soubor úsloví a rad učících moudrosti.

Není tedy dobré hnát se za bohatstvím, spíš dbát na dobrou pověst tím, že neděláme zlé věci druhým, že se staráme o chudé, že nestraníme lidem na základě jejich bohatství nebo postavení. Dobře a moudře žije ten, kdo nehřeší, kdo miluje bližního jako sebe sama. A moudře žije ten, kdo je moudrý svými činy, protože člověk přece žije svými činy, co je platné, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Na našich činech se ukáže, čemu opravdu věříme. A kdo žije moudře tím, že činí dobře, má jistě šanci zemřít stár a sytý dnů, milován Hospodinem i lidmi. Co si v životě přát více?

Než se ale rozhodneme naplnit dnešní texty svými moudrými činy, porozhlédněme se nejprve po kontextu dnešního úryvku z Markova evangelia. Jsme v sedmé kapitole, a z jejího závěru jsme slyšeli dva vlastně samostatné krátké příběhy z Ježíšova působení, v prvním Ježíš vyhání démona a v druhém uzdravuje dotekem.

Minulý týden jsme slyšeli z úvodu sedmé kapitoly, jak se Ježíš na začátku sedmé kapitoly pře s farizeji o tom, že nerozhodují předpisy o čistotě, ale právě dobré činy vůči druhým – také vlastně varianta na to, jak jednat moudře.

Předtím, v šesté kapitole, vypráví Marek první příběh o nasycení zástupů – a také o uzdravování nemocných – a po dnešní perikopě v osmé kapitole, hned po dnešním úryvku, následuje druhý příběh o nasycení hladových a znovu příběh o uzdravení slepého v Betsaidě. A v osmé kapitole je pak jakoby přelom Markova evangelia, začínající onou otázkou „za koho mne lidé pokládají“? Ta Petrova odpověď je jakoby posazena do atmosféry, že Ježíšovi učedníci vidí, co všechno Ježíš dělá (minimálně v Markově evangeliu opravdu spíše co dělá, méně než to, co říká). Ježíš sytí, uzdravuje, vyhání démony – záchrana konkrétních lidských osudů je znamením toho, že Ježíš je Pomazaným, spasitelem s velkým S.

A teď přemýšlejme, jestli Ježíš jednal moudře.

On přece měl své životní poslání, hlásat náboženskou obnovu Izraele otevírající se příchodu Božího království – s tím, že věřil, že při jeho příchodu on sám má hrát nějakou specifickou roli; já myslím, že on v průběhu svého veřejného svou roli v tomto příběhu hledal.

Na každé poslání, každé povolání, kterého se nám dostane, se máme soustředit, nemáme se nechat svést z cesty věcmi, které nás od takového poslání ruší, svádějí z cesty. A pohané, jako byla ta Syrofeničanka, do náplně Ježíšova poslání jistě nepatřila, co má nějaká pohanka s nemocnou dcerou společného s příchodem Božího království?

Když Ježíš někoho uzdravil, rozkřiklo se to mezi lidmi a lidé nedali Ježíšovi pokoj. To byla další komplikace, protože Ježíš potřeboval být taky občas sám, aby v tichu a samotě mohl obnovit síly a zaměření na své poslání. Marek to zdůrazňuje opakovaně s tím, že se to Ježíšovi nedařilo, že ho lidé prostě pořád obtěžovali, aby jim pomohl. A to je škoda, možná, že pokud by mu lidé dali pokoj, Ježíš by lépe obnovil své vnitřní síly a ve svém životním poslání by uspěl.

Lidé, kteří Ježíše obtěžovali se svými problémy, představovali pro Ježíše i další pokušení – chtěli ho provolat králem a to, pokud si vzpomeneme na pokušení na poušti, představovalo pro Ježíše pokušení přímo démonské. V náplni Ježíšova poslání nebylo ustavit jeho, Ježíšovo království, ale království Boží. Ale pokušení to bylo – Ježíš musel vydat mnoho sil, aby se mu ubránil a nejspíš mu ty síly chyběly jinde.

Zdá se mi, že Ježíš prostě nejednal moudře – nechal se rozptýlit, odchýlit od svého poslání tím, že lidi sytil, uzdravoval jejich nemoci a vyháněl jejich démony. Mohl více naslouchat té vší mudroslovné literatuře a její moudrost naplnit svými činy.

Místo toho jakoby ztratil koncentraci, nechal se postrkovat všemi těmi hladovými a jinak potřebnými. To riziko, že na jeho činech lidé příchod Božího království s jeho spásonosnou silou poznají, nevyšlo – Ježíš zemřel na kříži opuštěn, daleko od naplnění svého poslání.

Ježíš tedy moudrý život neprožil?!

Co budeme dělat my? I my potkáváme hladové, kteří nezapadají do našeho životního programu, kteří nás už jen tím, že jsou, a něco chtějí (a třeba znova něco chtějí), oni nás vyrušují z našeho soustředění na naše životní úkoly. Co s námi bude, když se jim budeme věnovat a nebudeme se starat o sebe a své úkoly?

Ale jestliže Ježíš – jak já věřím – opravdu po cestě svého života hledal svou životní roli, pak vzkříšení ukázalo, že ji ve skutečnosti našel, a možná to při oné Poslední večeři už objevil naplno: být tu pro druhé potřebné, upřednostnit před bohatstvím vlastního životního poslání právě ty hladové a nemocné, vydat nemoudře za druhé i své jistě dobré a hodnotné životní cíle.

Až vzkříšení dává pečeť takové životní nemoudrosti, v očích lidí, kteří ve vzkříšení nevěří, takové jednání moudré není. Ale jestliže se právě takový životní styl Ježíše Hospodinu líbil, že ho z mrtvých vzkřísil, pak sledujme právě tuto Ježíšovu nemoudrou moudrost: být tu pro druhé ať to stojí, co to stojí.