Spor o mytí rukou před jídlem může nám, moderním lidem, připadat poněkud úsměvný. To, že si pře jídlem umyjeme ruce je pro nás samozřejmou součástí hygieny. V Ježíšově době tomu bylo poněkud jinak. Předpisy o očišťování byly součástí kultu, pomáhaly definovat a budovat židovskou identitu a komunitu. Plněním těchto nařízení židé potvrzovali svou věrnost zákonu a Hospodinu a jejich překročení hraničilo s rouháním. Ježíš pak tradici samotnou nezpochybňuje, je si vědom její důležitosti, neříká „nemyjte si ruce“, ale dává ji do správné perspektivy. Puntičkářsky přesné zachovávání litery zákona nás k Bohu nepřiblíží. Dokonce nás může, paradoxně, od pravé zbožnosti vzdálit. Viz obcházení povinné podpory rodičů ve stáří tím, že je tato povinnost obětována Bohu (Mk 7,9-13). Tedy i fakticky zavrženíhodné jednání může být zákonem či tradicí tolerováno, nebo dokonce podporováno.

Pro dnešní dobu bychom asi nalezli analogické příklady situací, kdy lpění na tom, co je tradováno jako správné a křesťanské se ukazuje jako nedostatečné, či dokonce zraňující. Jsme často ochotní krvácet a umírat na barikádách kulturních válek za „tradiční hodnoty“. Snažíme se život, ve vší jeho složitosti, napasovat do škatulek toho, jak by měl podle našeho nejlepšího mínění vypadat. Co ale uděláme s těmi částmi života, které nám přečuhují? Zavřeme před nimi oči? Odřízneme je?

Máme mezi sebou lidi, jejichž vztahová orientace není většinová. Máme je odsuzovat (protože tradiční manželství) a hromadit argumenty proč není možné aby žili spolu? Nebo je důležitější podpořit je v odhodlání pomáhat si navzájem nést své životní starosti a sdílet své radosti? Co z toho je Boží přikázání a co lidská tradice?

Máme ideál nerozlučitelného manželství, dokonce opřený o Ježíšův výrok „Co Bůh spojil, ať člověk neodděluje“ (Mk 10,9). A přesto každý známe někoho, jehož manželství zkrachovalo. Jak takovým lidem pomůže, když jim vysvětlíme, že už svůj jediný pokus promarnili, a biblické „Není dobré, aby byl člověk sám“ (Gn 2,18) už pro ně neplatí.

Když se chvilku zamyslíme, určitě každý z nás najde příklad, kdy je příliš rychlý v mluvení, v hněvu, v odsouzení. Naslouchání potřebuje čas a vždycky hrozí, že nás přinutí zvednout se z pohodlé lenošky tradice, přinutí nás otevřít oči a možná i zjistitíme, že je třeba „naplnit co jsem slyšel skutkem“ (Jk 1,25). Pravidla pro dobrý křesťanský život jsou vlastně velmi jednoduchá – „Miluj Hospodina, miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37-40). Co už tak jednoduché není je ve světle těchto přikázání stále promýšlet své tradice, dobrých se držet a ty již nevyhovující opouštět. A někdy budeme muset i najít odvahu postavit se proti většinovém mínění a riskovat odsouzení. Konec konců, Ježíš byl charakterizován také jako „žrout a pijan vína, přítel výběrčích daní a hříšníků“ (Mt 11,19)