Slavíme dnes 16. neděli v mezidobí a všemi liturgickými texty dnešní neděle prolíná Boží láska k lidem, jeho péče o ně, jeho zájem o ně, jeho milosrdenství
a nezrušitelná věrnost k nim.

Při poslechu evangelijního příběhu jsme si mohli představit Ježíšovi učedníky, kteří se vracejí z okolních vesnic. Ježíš je tam vyslal po dvojicích, aby hlásali potřebu změny smýšlení pro přijetí Božího království, které se již přiblížilo. Vybavil je na cestu mocí vyhánět démony a uzdravovat nemocné. Nyní se učedníci vracejí ze své misijní práce a možná nadšeně vyprávějí, co všechno vykonali. Jak ale misijní práce učedníků dopadla, to jsme se nedozvěděli. I když se Ježíš raduje, když vidí své učedníky šťastné díky zázrakům a kázání, nezdržuje se pochvalami a otázkami, ale zajímá se o jejich tělesnou a vnitřní únavu.

Něžně je vyzývá: „Pojďte na opuštěné místo a chvíli si odpočiňte“. Je to projevem jeho péče o ně. Ježíšova slova jsou ale také varováním před nebezpečím, které vždycky číhá a to i na nás: před nebezpečím, že se necháme strhnout přehnanou aktivitou, ve které jsou nejdůležitější výsledky a pocit, že jsme hlavními postavami dění. Je to velmi cenné poučení.

Ježíš zve své učedníky, aby si na chvíli odpočinuli s ním. Apoštolové s ním odjíždějí na opuštěné místo, aby byli sami. Ježíšovi nejde jen o to, aby si učedníci fyzicky odpočinuli a v klidu se najedli. Chce, aby se dokázali vnitřně ztišit – aby si odpočinula i jejich srdce.

Každý člověk si potřebuje něco v sobě promyslet a uspořádat nejen rozumem, ale i srdcem – jenom srdcem vidí člověk správně, potřebuje si jednotlivosti svého života dát do větších souvislostí, sestavit čas od času zase do správného pořadí všechno, o co usiluje. A tak právě v těch chvílích odpočinku bývá lepší možnost vnitřně se takzvaně „srovnat“. Ježíš to dobře ví. Nikdy se nevyhýbal potřebám lidí, ale velmi často se před vším ostatním uchýlil do modlitby, do ticha, do důvěrného vztahu s Otcem.

I my bychom se měli umět zastavit, ztišit se, modlit se, abychom nepřecházeli z běžného pracovního shonu do shonu prázdnin. Měla by nás provázet Ježíšova vlídná výzva – odpočiňme si na chvíli! Dávejme si pozor na výkonnost, zastavme ten nepřiměřený spěch, který nám diktují naše plány, a obnovujme se v rozhovoru s Bohem. Uvědomme si, že jen srdce, které se nenechá strhnout spěchem, je schopné uvědomit si druhé, jejich zranění a potřeby.

Na konci dnešního úryvku evangelia je naznačeno, že Ježíš a apoštolové si zrovna moc neodpočinuli. Lidé vytušili, kam jedou, a přiběhli tam po břehu. Když učedníci s Ježíšem chtěli přistát, čekalo je už mnoho lidí. Ježíš se nezačal rozčilovat a neposlal je pryč. Bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře.

Viděl je jako ovce bez pastýře, jako ty, kteří si nedovedou dost dobře poradit se svým životem, a tak je začal učit mnohým věcem. V Božím stylu k lidem projevuje svůj soucit, blízkost a vlídnost. Změnil svůj plán a začal je poučovat o mnoha věcech. Vždyť On přece přišel proto, aby přijal za vlastní lidskou životní cestu, životní cestu obyčejného člověka a přišel z této cesty udělat královskou cestu, která může vést k Bohu. Na cestu vedoucí k Otci je chtěl uvést a svou obětí života jim to pak také umožnil.

To bylo tehdy. Jak je to v dnešní době? Dnešní člověk v civilizovaném světě se většinou nepovažuje za žádnou ovci. Je svobodný a myslí si, že ho nemusí nikdo nikam vést, že si se svým životem dobře poradí sám. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Nejen v minulosti, ale i dnes se lidé nechávají ovlivňovat velmi pochybnými pastýři a nechávají se jimi vést. A i v nejpokročilejších civilizacích žijí lidé závislí na alkoholu, drogách a jiných věcech, trpí depresemi, hroutí se a páchají sebevraždy. Krajní i průměrné životní osudy lidí ukazují, že životem bloudí často dost nešťastně. Nepřemýšlejme však jen o druhých. Jsme opravdu tak samostatní, jak si připadáme? Je okolo nás a hlavně kvůli nám, naším vlastním přičiněním, každý, s kým žijeme, šťastný? Jakého máme pastýře a jak se jím necháme vést a učit?

Mnohokrát za život si můžeme a máme jako křesťané položit otázku, co vlastně od Ježíše očekáváme. Jestli očekáváme to, co nám on nabízí. Jestli věříme, že Bůh se v Ježíši k nám lidem přiklonil. Jestli věříme, že Boží péče o člověka stále trvá.

Boží příklon v Ježíši vyvrcholil a nebyl nikdy odvolán! Ježíš je tedy i dnes tím, kdo sám
i prostřednictvím učedníků hledá to, co se ztratilo. I dnes je mu „líto zástupu“, i dnes chce lidi „učit mnohým věcem“, a chce je nasytit.

Bůh se jako první vydal nám. Dříve než my se jemu chceme dát, jeho láska v nás už pracuje. Dostáváme novou sílu, abychom mohli sloužit lidem. Jako svědci evangelia máme působit ve světě léčebně. Uzdravovat vztahy, poměry a problémy kolem nás. Takové naše jednání se pak stane oslavou Boží.

K tomu je ale třeba se znovu zvednout, najít prostor a čas ke ztišení, předložit Bohu svůj život, abychom mohli zaslechnout, co k nám do naší konkrétní situace promlouvá.