Úryvek z Matoušova evangelia, který jsme právě slyšeli, přímo navazuje na Ježíšův křest a pokušení na poušti. Popisuje tedy úplný začátek Ježíšova působení. Matouš se zde Ježíše snaží dvěma způsoby začlenit do příběhu Boha s jeho lidem.

Prvním způsobem je odvolávání se na Izaiášovo proroctví naděje, které jsme slyšeli v prvním čtení. Matoušův text není přesnou citací, je spíše převyprávěním a interpretací Izaiáše. Ježíš má být tím světlem, které přichází pro lid chodící v temnotách. Světlem, které nepřichází do Jeruzaléma, do centra moci i náboženské praxe, ale už u Izaiáše do země Zabulón a Neftalí. Tedy na území, která ztrácela svůj význam již v době Soudců, a později ztratila i svobodu, když je dobyl asyrský král Tiglatpileser.

Interpretace příběhů vztahu Boha s jeho lidem tak, aby příběhy přinášely naději nebo smysl do aktuální situace, měla v židovství tradici. I úryvek z Izaiáše, který jsme četli, se odkazuje na starší příběh z knihy Soudců. V den Midjánu Hospodin pomohl Gideonovi k vítězství proti přesile. Je to příběh o moci Hospodina ve zdánlivě beznadějné situaci, ale i příběh důvěry Gideona. Na Hospodinův pokyn se Gideon jen s malým počtem mužů v noci vydal k táboru Midjánců. Nesli pochodně ukryté pod nádobami a věděli, že jen vlastními silami zvítězit nemohou. Hospodin tehdy Gideona nezklamal, a tak mohli mít posluchači proroka Izaiáše naději, že i do jejich situace může přijít vysvobození. 

Matouš interpretuje proroctví o spasiteli tak, že se naplnila v Ježíšovi. Tím jde daleko za hranice židovských reinterpretací. Nám ale může připomínat, v jak mnoha situacích v dějinách židovského národa i našeho života se projevila Boží pomoc a záchrana.

Druhým způsobem začlenění Ježíše do dlouhého příběhu Boží záchrany je pak Ježíšova návaznost na Jana Křtitele. Ježíš začíná působit až potom, co byl Jan Křtitel uvězněn. A Ježíšova slova „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ jsou přesnou citací slov Jana Křtitele, tak jak je Matouš zachytil ve 3. kapitole. Přiblížení se království Nebes má být důvodem k pokání. Bůh koná a lidé jsou voláni k tomu, aby na jeho konání odpověděli.

Ježíš přebírá tuto Janovu zvěst, ale opouští pustiny na břehu Jordánu a přichází s ní „mezi lidi“. Přichází do Galileje, aby povolal učedníky, kteří ho budou na další cestě provázet a kterým později svěří hlásání evangelia. Nečeká, až přijdou lidé za ním na poušť nebo do synagogy, ale přichází k rybářům uprostřed jejich práce. Uprostřed jejich každodenního shonu a starostí. Přichází k rybářům, kteří asi nevynikají intelektuálními schopnostmi. Na druhou stranu mají svou práci, mají lodě (takže nejsou úplně chudí), a mají svou rodinu. Nejsou to tedy lidé, kteří nemají, co ztratit. Pro začátek ale stačí, aby zvedli na chvíli hlavu a neodbyli ho s tím, že teď to opravdu nejde, že mají příliš mnoho práce nebo nemají sílu na nic dalšího.

Ježíš k nim přichází a říká: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Nezve je k tomu, aby si přišli poslechnout jeho učení v synagoze nebo se přišli podívat na to, jak uzdravuje. Říká: “Pojďte za mnou.“ Idea následování pochází z židovské tradice rabínů a jejich učedníků, kde je důležité, aby učedníci následovali příkladu života a jednání svého mistra, nikoli jen poslouchali jeho výklad tóry. Klíčovým rozdílem od rabínské tradice je ale to, že Ježíš je ten, který se chopí iniciativy, aby navázal s učedníky vztah.  

Pozvání k následování vyžaduje radikální odpověď a ochotu opustit dosavadní cestu. Opustit to, co jsme pracně získali, v čem je nám dobře a co považujeme za důležité. Ježíšovo pozvání je ale v dnešním evangeliu doplněno slibem, že jim dá vše potřebné pro novou práci, ke které je volá. Neříká: „Pojďte za mnou a staňte se rybáři lidí.“, ale „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Ježíš zve galilejské rybáře i nás k tomu, abychom důvěřovali tomu, že nás může proměnit, uzdravit naše slabosti a doplnit naše schopnosti tak, abychom mohli jít cestou, ke které nás volá. Třeba i skrze lidi které povolává na společnou cestu s námi.