Podobu své služby si nevybíráme

Monika Zemenová
Mk 9,30-37
19.9.2021, Klíček (Skype)
25. neděle v mezidobí, cyklus B

V dnešním evangeliu jsme slyšeli druhou ze tří Ježíšových předpovědí utrpení, které se u Marka objevují. V 8. – 10. kapitole Markova evangelia spolu kontrastují události ukazující Ježíšovu moc, výjimečnost a snad se dá říci i úspěch s předpovědmi utrpení. První předpověď jsme četli minulou neděli. Je v závěru 8. kapitoly, která začíná nasycením čtyř tísíců a obsahuje uzdravení slepého i Petrovo vyznání, že Ježíš je Mesiáš. Předpověď je ale v ostrém kontrastu nejen s předchozími událostmi, ale i s populárními představami o Mesiáši, ke kterým se úpíraly naděje mnohých Židů a asi i samotného Petra. Možná proto Petr na první předpověď reagoval tak, že začal Ježíše kárat. Ježíš Petrovi ostře odpověděl: „Jdi ode mne, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“

Rozlišení mezi věcmi Božími a lidskými se, myslím, dá sledovat i v dnešní perikopě. 9. kapitola, ze které jsme četli, začíná proměněním na hoře. Petr, Jakub a Jan slyšeli hlas říkající: „Toto je můj Syn, ten Milovaný, poslouchejte ho.“ A moc nevěděli, co si s tím počít. Kapitola pokračuje uzdravením démonizovaného chlapce. Kolem Ježíše je veliký zástup a trochu mimochodem se dozvídáme, že i učedníci měli moc vyhánět démony. Zkusme si představit, jak se asi cítili. Dnešními slovy bych to popsala asi tak, že mohli mít pocit, že jsou důležitou součástí nového hnutí, na které jejich národ dlouho čekal. V jeho čele je muž Bohem vyvolený, který koná neuvěřitelné věci a dokáže přitáhnout stále více lidí. A oni jsou jeho učedníci a mají aspoň částečně některé z jeho schopností.

Do takové atmosféry přichází Ježíš s učením o tom, že „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a ti ho zabijí. A až bude zabit, po třech dnech vstane.“ Ježíš ví, že vydání do rukou lidí a následné utrpení je nevyhnutelnou součástí jeho příběhu. Snaží se na to učedníky připravit. Pravděpodobně i pomocí Písma, např. 7. kapitoly knihy Daniel, nebo proroka Ozeáše, z nichž jeho výrok pravděpodobně vychází. Četli jsme ale, že učedníci „tomu výroku nerozuměli a báli se zeptat.“ Myslím, že by se dalo říci, že jim to nedávalo smysl. A možná se tím ani nechtěli dále zabývat. Báli se, že se jim Ježíšova odpověď nebude líbit. Nechtěli čelit tomu, co by mohla přinést. Tomu, že budoucnost jejich milovaného Mistra i jejich vlastní bude úplně jiná, než by si představovali a přáli. Přitom si nepřáli nic špatného. Chtěli věřit, že Ježíšovo úspěšné působení bude pokračovat v duchu tradice o Mesiáši, který zachrání Izrael. Přáli si, aby cesta, kterou rozpoznali jako správnou a po níž tři roky chodili, dále pokračovala a byla úspěšná.

Když se tedy dohadovali po cestě do Kafarnaum, kdo z nich je největší, možná, že si chtěli prostě ještě chvíli podržet svou představu o budoucnosti a své roli v ní. O činech a postavení, které jim budou přinášet vliv i respekt. Ježíš je za to nekárá, ale vysvětluje, že jeho cesta je jiná. Tentokrát nepoužívá písma, ale staví doprostřed nich dítě, aby ukázal, co je v jeho očích správné a důležité. V té době bylo dítě vnímáno jako někdo nedokonalý, závislý a nehodný přílišné pozornosti. Přijetí dítěte tedy nemohlo nikomu přinést uznání. Naopak pro dítě mohlo přijetí znamenat i záchranu života.

Stejně jako Ježíšovi učedníci ani my si podobu své služby nemáme vybírat sami. Nemůžeme si ji stanovit jako úkol, který máme pod kontrolou, víme, kam směřuje a který, i třeba s nasazením svých různých schopností, darů a sil odhodlaně plníme. Naše služba by měla být spíše jako přijetí dítěte. To většinou nevyžaduje žádné velké a odvážné činy, které jsou vidět a ostatní je obdivují. Vyžaduje spíše snahu každý den vnímat a rozlišovat, kdo a jak nás potřebuje. Snahu přijímat nedokonalosti našich bližních, které často zrcadlí naši vlastní nedostatečnost. Snahu přijímat, že všechno naše úsilí je vydáváno do jiných rukou. Do rukou lidí, kteří ho mohou odmítnout, překroutit nebo pošlapat, ale také do rukou Božích, které mu mohou dát nečekaný smysl.