Už ve starém zákoně se rozvíjela metafora Izraele jako Boží vinice nebo vinné révy. Nacházíme to na několika místech u Izajáše, Jeremiáše, Micheáše i na jiných místech Písma. Nejběžnější způsob v Orientě jak šířit nějakou myšlenku, aby byla srozumitelná všem vrstvám obyvatel, bylo podobenství. Z příběhu, takzvaně ze života, bylo povětšinou patrné, koho se příběh týká a co se od něho případně očekává. Také Ježíš tento způsob vyjadřování velmi často používal. Slyšeli jsme to minulý týden v příběhu „o dvou synech“ a slyšíme to i dnes v podobenství „o zlých vinařích“.

Ježíš učí v Jeruzalemské synagoze a mluví k velekněžím a farizeům. Hospodin, který si vyvolil Izrael jako svůj národ, pečuje o něj a drží nad ním ochranou ruku, je zde líčen jako zřizovatel a majitel vinice. Sám vinici založil, vybudoval vše potřebné k její ochraně a učinil vše, aby byla schopna vydávat své plody. Pak nastal čas svěřit vinici spolehlivým správcům. Odborným vinařům, kteří se budou dále o vinici pečlivě starat. Známe, co to vše obnáší. A až přijde doba sklizně, složí účty a odevzdají část úrody svému majiteli. My už víme, jak to v dnešním příběhu dopadlo. Vinaři žádné účty ani výnosy odvádět nechtěli. Oni si chtěli vinici přivlastnit. Poslové byli zabiti a syn jako dědic majitele byl zabit také. Mohlo by se zdát, že tímto podobenstvím Ježíš míří jen do řad velekněží a farizeů a že nás se to až tak netýká. Zasadíme-li si však tento příběh do dnešní doby, místo vinice dosadíme církev a místo správců některé duchovní hodnostáře, nemusí nám z toho být úplně dobře. Mnozí dnešní „správci vinice“ si často na sebe berou naprosto nevhodné pracovní oblečení protkávané zlatými nitěmi a také příliš vysoké klobouky, které se na práci nehodí. Spíše překážejí, než chrání před slunečními paprsky. Na vinici je práce těžká a únavná-i mozoly se nadělají. Na té Boží vinici je také hodně práce, která vyžaduje hotové, schopné a zodpovědné vinaře-profesionály. Bůh určitě takové má a některé z nich jsme měli možnost v životě poznat. V Krédu vyznáváme, že věříme v jednu svatou a všeobecnou církev. Myslím, že církev jako Boží vinice je jedna, ale vinic přece může být mnoho a všechny při řádné péči mohou dávat dobré a ušlechtilé plody. Prof. Filipi nám jednou odpovídal na otázku, kdy se stává společenství sektou – když si o sobě začne myslet, že jen a jen skrze ni může člověk dojít ke spáse. Někdy mám dojem, a asi nejsem sám, že právě naše církev k tomu má sklon – vždyť jsme jediná ta správná. A Ježíše odsouváme někam stranou. Dodávám, že ne všichni církevní představitelé jsou stejní. Ani Židé nebyli všichni stejní a všem nebyla odňata vinice a všechny nepředcházeli a nepředchází celníci a nevěstky do Božího království. Hospodin na svůj národ nikdy nezapomíná, odpouští mu a proměňuje zlé v dobro. My máme to štěstí, že jsme byli dodatečně zahrnuti do této milosti. Je na nás, abychom se nechali od svého vinaře zušlechťovat, případně léčit a byli pak schopni jako ratolesti čerpající sílu z vinného kmene – Ježíše Krista, vydat bohatou úrodu sladkých plodů, třeba věrnosti, poslušnosti nebo i v podobě milosrdenství.