V dnešním evangeliu reaguje Ježíš na další z mnoha provokací etablované Izraelské náboženské elity. Farizeové patrně nechtějí dopadnout jako saduceové, tak se pro jistotu sejdou, radí se a nakonec přenechají tuto provokaci vyslovit jednomu ze svých zákoníků a vyrukují na Ježíše s těžkým kalibrem. Týká se obecně známého „největšího přikázání“: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. To, které už dobře znala rabínská tradice ze sz knihy Dt (6,5) jako vyznání Š´ma Izrael (Slyš Izraeli). Proto Ježíš odpověděl tak jasně a stroze. Farizeové totiž dobře znali Zákon. Hospodinu náleží bezpodmínečná loajalita. Všechny zmíněné oblasti týkající se, srdce, duše i mysli mají být odpovědny a podléhající Boží kompetenci a jakákoli snaha o autonomii některé z nich by vrhala člověka do zkázy, vedla ho ke ztrátě smyslu života a dalo by se to přirovnat k jednání v pýše tvůrců „zlatého býčka“, jak jsme slyšeli v textech 28. neděle. Hospodin požaduje vydanost „celého“ člověka.
Ježíš, aniž by čekal na další dotaz, přidává sám od sebe druhé přikázání, prvnímu podobné: „ Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Opět využívá situace, kdy o posluchačích ví, že také toto přikázání znají, tentokrát ze sz knihy Lv (19,8). Chce však patrně zdůraznit, jinou míru mezi „milovat Boha“ a „milovat bližního“. V obou případech je v řeckém textu použito stejné sloveso, které má pravděpodobně vyjádřit úzkou souvislost mezi oběma přikázáními. V prvním případě vyžaduje od člověka lásku bez výhrad, ve druhém však máme milovat bližního, jako miluji sám sebe (jak se cítím být milován Bohem- jak se před ním cítím být cenný), tedy milovat ho ne méně, ale také ne více – totiž láskou náležící pouze Bohu – mému Tvůrci a Pánu.
Na první pohled jsou pro nás obě přikázání asi jasná. Ježíš však dodává, že „Na těch dvou přikázáních, spočívá celý Zákon i Proroci“. V komentáři (Jiřího Mrázka) k tomuto textu jsem se dočetl, že (zkráceně a volně cituji: …Obě přikázání kopírují tradiční členění Desatera na dvě desky – tu, která se vztahuje k Bohu, a tu, která se vztahuje k člověku. Ani jedno neruší ostatní přikázání, ale jsou podána jako klíč, jak všemu ostatnímu v Zákoně i Prorocích rozumět.)
A přesto si neodpustím pár vět k úvaze, jak obě přikázání aplikovat či uskutečňovat v konkrétním životě. Mám jakési nutkání si k 1. přikázání doplnit dovětek „milovat i celým svým tělem“, tedy celou svou bytostí, protože při snaze naplňovat toto přikázání dostává tělo docela „zabrat“ (pro pochopení – příklad péče rodičů o děti, jejich výchova a vedení k víře v Boha, moje vlastní formace ve víře nebo dobrovolné uskutečňování rituálů, kterými chci naplňovat svůj život křesťana apod.). Nemíří právě toto nasazení celé naši bytosti právě ke 2. přikázání? Nesouvisejí právě první s druhým právě proto, abychom se vyvarovali nějaké pokřivené zbožnosti? Neprojevuje se pravá a bezvýhradná láska k Bohu právě skrze vztahy s druhými a skrze míru našeho nasazení se pro ně, avšak s vědomím, že jsem toho schopen jen z vůle a lásky mého Boha a Pána?
Ano, máme milovat bližního jako sebe sama. Mám však zkušenost, že to bývá někdy tvrdý oříšek. Bohužel se mi stává (a možná máte také takový problém), že k bližnímu, blízkému či zcela cizímu, avšak potřebnému, k němuž by se měla v nějaké situaci projevit moje laskavá pomoc, začnu mít výhrady a různá očekávání typu: když to dokážu já, proč ne on, proč se nesnaží apod. Když se však snažíme přijít na kloub tomu, jak obě přikázání v Ježíšově interpretaci spolu souvisejí, měli bychom se asi velmi rychle rozpomenout na to, jak vypadá láska Boha ke mně, k tobě. On má od každého také očekávání (proto nám také daroval svá přikázání, abychom měli snazší rozhodování v životních situacích). A jak naplňujeme jeho očekávání my, víme. A přesto On, Pán světa, nejen že je shovívavý – ihned netrestá, neodmlčuje se, ale miluje nás „na dluh“, dokonce je k nám milosrdný na mnoho způsobů a v mnoha situacích to živě a často zakoušíme, včetně odpuštění. Zkusme tedy následovat Ježíše, který miloval a miluje bez výhrad svého Boha a z této lásky přímo tryská touha milovat bližní. Zkusme tedy nebýt tak přísní v naplňování očekávání bližního /ních, ale začněme projevovat svou lásku k nim pro začátek shovívavostí a jistě se brzy naučíme vůči nim projevovat i milé srdce.
Vždyť máme kde čerpat. To druhé přikázání je opravdu tomu prvnímu – největšímu – podobné.
A co navíc: Ježíšovu otázku vůči farizeům: „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je syn?“ Řekli mu: „Davidův.“, si připusťme k tělu i my. Myslíme si, shodně s farizei, že jako potomek udatného a bojovného krále nás zbaví všeho nepřátelského?
Nebo v něm vidíme Syna Božího, který k nám přichází, aby v nás zaséval kousek nebe, skrze lásku žitou z obou přikázání dnešního evangelia?