Poslechem dnešního evangelijního příběhu jsme si mohli představit cestu Ježíše, jak jde se svými učedníky do vesnic Cesareje Filipovy. Konečným cílem jejich cesty byl Jeruzalém. Proč však evangelista zdůraznil místo na této cestě, kde zaznělo Petrovo vyznání? Je možné z toho vytušit jeho záměr. Název místa obsahuje titul císaře. Mesiáš – Kristus znamená doslova „pomazaný“. A pomazáním olejem byli v Izraeli uváděni do úřadu kněží i králové (znamenalo to, že na nich spočine Boží Duch, Boží požehnání a pověření).
Ježíš poprvé sám otvírá otázku své pravé totožnosti, kterou by jeho žáci měli znát. Petr i ostatní učedníci mají dostatek informací a dobrý přehled o dění kolem sebe i o veřejném mínění. Proto s odpovědí na Ježíšovu otázku, co si o něm myslí lidé, vůbec nezaváhali. Ježíš jim však pokládá další otázku a naznačuje jim tím, že jeho poslání nespočívá pouze v prorockém jednání. Učedníci mají odpovědět sami za sebe. Ježíš se ptá všech, ale odpovídá jen Petr. Prohlásí, že Ježíš je Mesiáš.
Ježíš ale nechce přijmout titul Mesiáš v tom smyslu, v jakém byl tehdy chápán. Proto přikazuje učedníkům, aby o tom nemluvili. A začal k nim otevřeně mluvit o tom, že musí mnoho vytrpět a být zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých.
Petr si ho vzal stranou, nechtěl, aby tak Ježíš mluvil. Je zřejmé, že nepochopil charakter Ježíšova poslání. Dospěl k poznání, že Ježíš je ten, kdo má přijít, Mesiáš, ale jeho chápání mesiášství nepřipouští, že by Mesiáš mohl trpět a být zavržen, a to právě od těch, kteří by ho nejspíš měli poznat. To bylo pro Petra a vlastně i pro ostatní Ježíšovi učedníky nemyslitelné. Ten, kterého Bůh poslal, přece nemůže takhle skončit. On nemůže umřít a dokonce tak hrozně, když Bůh je tak dokonale s ním. Ježíšova reakce na Petrovu odpověď je pro všechny nečekaná. On Petra kárá, ne stranou, ale před ostatními, dokonce mu říká: „jdi ode mne, satane“. Proč si Petr vysloužil tak tvrdé pokárání jen proto, že vyslovil Ježíši svůj upřímný zájem a starost o něj?
Nebylo to proto, že by Petr byl zlý, ale proto, že ho pokoušel – to byla původní funkce satana ve službě Hospodinu. Ježíš nechtěl, aby ho Petr od jeho poslání odvracel. Své poslání chápal jako kosmický střet se silami satana a jeho odpověď Petrovi byla vlastně exorcismem, vymítáním zlého ducha. Ježíš neposílá Petra pryč, ale brání mu, aby určoval jeho cestu. Pokládal za velmi důležité mesiášská očekávání lidí opravit, i když věděl, že tím značnou část svých příznivců ztratí. Opakovaně se celou svou bytostí musel rozhodovat, zda chce své poslání dotáhnout až do konce i kdyby to znamenalo jít až na kříž, který mu lidé zřejmě připravili.
A Ježíš to dobrovolně přijal. Jeho předpověď utrpení je začátkem procesu, na jehož konci mají Ježíšovi učedníci pochopit pravou povahu jeho poslání: je to poslání od Boha, k němuž patří překonávání překážek a to i absolutního utrpení. Touto předpovědí Ježíš naznačuje riziko, které na sebe bere. Uvědomuje si svou bezmoc, ve které je odkázán pouze na pomoc Boží. Evangelista nás tak vede k poznání, že nejvýstižnějším Ježíšovým titulem je Syn Boží.
Můžeme si klást otázku, jestli Ježíš musel zemřít tak potupnou smrtí. Předem to naprogramováno nebylo. Ježíš to svobodně vzal. A v Božím plánu to dávalo smysl. Bůh se za Ježíše zcela postavil a přijal to. Ne jako někdo, kdo si přeje utrpení nebo ho dopouští, ale jako ten, který má moc vytvořit z toho velké vítězství pro Ježíše i pro nás. Skrze toho Ukřižovaného dotvrzuje světu svou lásku, a Ježíše v tom nenechal bez pomoci. Ježíšovo poslání tak bylo dovršeno.
Evangelium obsahuje ještě několik výroků o následování Ježíše, abychom věděli, že následovat Ježíše vždycky bude nějak souviset s křížem. Ježíš se v evangeliu obrací na nás všechny, chce, abychom to pochopili. Řekl: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž
a následuje mne“.
Zapřít sám sebe znamená nehledat svůj vlastní prospěch, ale žít pro druhé. To je jediná cesta ke štěstí. Když člověk myslí příliš na sebe, myslí si, že žije, ale je to jen živoření.
Vzetí kříže na sebe znamená odhodlat se patřit ke Kristu i za cenu velkých obětí.
Ježíš se na své utrpení netěšil, ale byl odhodlán vykonat a snášet všechno, co bude třeba.
Také jsme ještě slyšeli: „Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej – a kdo jej ztratí, ten jej nalezne“. Zní nám to divně, každý z nás chce přece žít. Jenže náš život je ohrožen vším možným: různými nemocemi, dopravními nehodami, těžkými úrazy nebo přírodními katastrofami. Jsme zcela závislí na Bohu, dokonce i v tom, o co se musíme postarat sami. Pochopme, že nemáme ztratit svůj pozemský život a za to získat jiný. Chceme-li aby náš jediný život byl zajištěn v Bohu, odevzdejme se zcela do jeho rukou a nechme se jím vést. Staneme se tak svobodnými pro Boha i pro lidi. Takový život smrtí nezaniká, protože už patří Bohu, a Bůh při nás bude stát tak, jako stál při Ježíši. Když člověk celou svou existenci vydá, nalezne ji a jeho život dostává celý svůj smysl.
Jsme lidé slabí a možná se ptáme, zda jsme toho vůbec schopni. Jsme, ale jen s Boží pomocí. A on nám pomoci chce. Zanechal nám své slovo, jeho moudrost na nás volá, vztahuje k nám své ruce, radí nám i nás kárá. Bůh nám už nemůže dát víc – dal nám svého Syna. To naplněním Ježíšových požadavků se rodí naše pravá budoucnost, kterou máme získat. Podaří-li se nám to opravdu pochopit, s Jeho pomocí to zvládneme. V našich srdcích pak budou znít slova dnešního žalmu o velké Boží slávě.