Příběh Ježíšova křtu, jak jsme ho právě slyšeli, ve mne vyvolává docela dlouhou řádku představ.
Představuji si, že Ježíš slyší Janovu zvěst o Božím odpuštění hříchů a je velmi zaujat, protože odpuštění je velkým Ježíšovým tématem už od jeho dětství. Ty mé představy se totiž začínají odvíjet od Ježíšova narození. Marek o Ježíšově dětství sice nepíše nic, ale takový Matouš velmi zdůrazňuje, že Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem.
Přestavuji si tedy, jak na fakt, že Josef není Ježíšovým biologickým otcem, reagují ti, kteří Josefa a Marii znají a přitom neslyší zpěv andělských chórů, jako o pár desítek let později Lukáš, nebo nevidí mudrce z východu jako ještě později Matouš. Takoví lidé si musí myslet o Marii, že je hříšnice, smilnice, která byla Josefovi nevěrná, když už patřili k sobě, ale ještě spolu nežili.
Představuji si, že také Josef vnímal Marii jako hříšnici, ale byl milosrdný, dokázal Marii tento její hřích odpustit a přijmout ji k sobě. A v těchto mých představách bylo v samotných kořenech životního příběhu Ježíše z Nazaretu, ještě před jeho narozením, velké odpuštění, Josefovo odpuštění Marii. Marie byla přijata Josefem bez podmínek. Ježíš pak díky Josefově milosrdnému odpuštění mohl růst v takříkajíc běžné rodině, nabýt přiměřeného vzdělání v židovských Písmech, slyšet o židovském Bohu, žít „běžný život“, nikoli život společenského outsidera. Proto si představuji, že Janova zpráva o křtu na odpuštění hříchů ze strany Boha musela Ježíš zasáhnout – lidé i Bůh samotný mají moc odpouštět a dělají to.
Ježíš, se svou životní zkušenost, totiž že žije díky odpouštějícímu milosrdenství, slyší prorocké volání Jana Křtitele, proroka jakoby přicházejícího ze starých elijášovských časů, o tom, že království Boží je blízko. Představuji si, jak Ježíšovi zapadne jeho životní zkušenost a zvěst Křtitele dohromady a nechává se strhnout k nové etapě svého života.
A raději si už ani nepředstavuji, že to, že Ježíš je ne-Josefovo dítě Marie mu okolí stále připomíná (jak naznačuje Janovo evangelium), že Ježíš to mohl mít Marii za zlé a plně zakusil sílu ducha odpuštění na sobě když uslyšel Janovo volání o odpuštění všeho.
Ať tak či onak, Janu Křtitel znamená pro Ježíše otevření cesty k tomu, aby začal on sám hlásat, že Boží království je skutečně blízko a tato plnost Boží přítomnosti bude jistě plna odpuštění hříchů a milosrdenství. Pro Ježíše pak nemuselo být obrácení, které hlásal Jan, obrácení smýšlení a jednání vyžadované po lidech, aby mohli přijmout Boží království a Bůh jim odpustil jejich hříchy, ale uviděl obrácení se k Bohu, který je zosobněné odpuštění, jako dar, nabídku k osvobození člověka k životu, jako obrácení se od Boha, který pokání vyžaduje.
Slyšeli jsme, jak při Ježíšově křtu Bůh prohlašuje Ježíše svým milovaným Synem. Toto Ježíš mých představ už zná z dřívějška, Josef byl pro Ježíše otec, který má rád a přijímá Ježíše za svého syna. Dokonce si umím představit, jak Josef Ježíšovi říká: „Ty jsi můj syn, milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“. A třeba i díky tomuto Josefově vyvolení Ježíše za syna si tento Ježíš mých představ dokáže vyvolit židovského Boha jako milosrdného otce a oslovovat ho „Abba“.
Jestliže je na těch mých představách něco správně, pak by se tedy Josef stal pro Ježíše cestou k odpouštějícímu Bohu, k přijetí synovství skrze Boží moc, Božího Ducha. Mé představy vedou dokonce až k tomu, že Ježíš oslovuje židovského Boha slovy „Ty jsi můj Otec, milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení“.
Ježíš pak u Jana Křtitele (možná právě při svém křtu) nalézá, že odpuštění hříchů je božské, že je tou neviditelnou osou, kolem které se točí dějiny tohoto Božího světa, že odpuštění je cílem dějin světa, že v Božím království mají jistě své konečné místo všichni, kdo uvěří, že jim odpuštěno je.
A síla odpuštění je opravdu velká, mění životní cesty, jako změnila životní cestu Ježíše. Odpuštění pořádá z chaosu něco smysluplného, síla odpuštění láme libanonské cedry, síla odpuštění se nám někdy až materializuje do různých znamení, třeba do holubice míru. Odpuštění je mocná síla Božího jednání, síla Božího Ducha. Kde je zázrak odpuštění, tam je Duch, pokud bychom měli hledat nejbližší jiné jméno pro Božího Ducha tak ho můžeme nazvat Mocnou silou odpuštění.
Zůstává zde tajemstvím, že Duch je skutečně mocná akce Boží pro hříšníky, odpuštění je zázrakem shůry, které přijde v pravý čas – třeba při křtu – a znovu a znovu po něm. Je to něco, čemu se máme otevírat, ale není to něco, co se dá vymyslet, připravit, naprogramovat, k čemu se mohu takříkajíc vytáhnout sám sebe za límec. Odpuštění nám zprostředkují ti, kteří moc Ducha odpuštění už sami zakusili na sobě a dostali pak schopnost se sami o síle odpuštění sdílet s druhými, sami odpouštět a Boží odpuštění jako program dějin světa hlásat jako evangelium.
Síla odpuštění jistě i dnes vane stále nad našimi chaotickými, neuspořádanými vnitřními vodami. Síla, která umí vydělit z chaosu našeho nitra světlo od temnoty, aby to bylo dobré. A pokud se to stane, bude to nejen dobré, ale stejná síla spočine na našem životě a umožní začít novou životní etapu, žít konečně naplno jako Boží syn, Boží dcera. A když na takovou novou životní etapu vstoupíme, ti kolem nás uvidí proměnu našeho smýšlení. A jistě také oni nakonec přijmou naše volání, že nabídka být Božím synem nebo dcerou zní ze starých, Ježíšovských časů s velkou mocí a silou i pro ně.