Zatímco Matouš začíná své evangelium rodokmenem Ježíše Krista, Marek kázáním Jana Křtitele o křtu Ježíše a jeho pokušení na poušti, Lukášovo vyprávění se na začátku zabývá zaslíbením narození Jana Křtitele a předpovědí narození Ježíše Marii. Neobvyklý úvod Janova svědectví je nazýván hymnem nebo prologem a rozhodně není předmluvou děje vyprávěného v jeho evangeliu. Tento prolog se stal nejznámějším biblickým textem čteným i dvakrát v církevním roce. Na slavnost narození Páně a pak záhy na druhou neděli po narození Páně.

Už od samotného stvoření světa vstupoval Bůh do rozhovoru s člověkem slovem s velkým S.  V úvodu knihy Genesis zaznívá výpověď o slovu, které bylo na počátku. Bůh stvořil svět svým slovem. Janův prolog míří však ještě před tento děj. Mluví o tom, co bylo ještě před tím, než Bůh začal promlouvat a svým slovem tvořit vše co je. Na počátku nebylo nic než právě ono slovo, ještě nevyslovené. „To slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh.“ Boží slovo se neomezuje jen na tvoření všeho, ale hlavně se týká lidského života. „To Slovo je život a život je světlo lidí.“ Světlo je vždy silnější než tma. Svítí-li, tma je nemůže pohltit. Tma může zvítězit jen když světlo zhasne. I my jsme byli povoláni abychom byli pro ostatní takovým nezhasitelným světlem. Často ale spíš skomíráme. „Slovo je život.“ Život není samozřejmou skutečností, kterou má člověk ve svém vlastnictví, ale spočívá v Božím záměru – v jeho Slovu. Život je tu popsán jako něco, co člověk nevlastní. Život je v onom slovu, které k lidem přichází jako světlo. „Světlo osvětluje každého člověka.“ Světlo umožňuje orientaci člověka, což u Jana znamená život z víry. Tato orientace – vidění člověku umožňuje setkání s Bohem, a to se uskutečňuje skrze Ježíšovo slovo. Světlem je tedy v Janově evangeliu míněn Ježíšův příběh. Janův prolog je vyprávěním o cestě „Slova“ vycházejícím od Boha. Naděje a pomoc pro člověka spočívá v setkání se skutečným Bohem. Tomuto setkání nebrání vzdálenost nebo cizost Boha, ale neschopnost lidí rozpoznat ho tam kde se jim sám přiblíží. Rozpoznání Boží přítomnosti v Ježíši, v jeho činech a slovech je podle Jana víra, která otevírá život.

Ke konci Janova prologu přichází věta nejobdivuhodnější. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Nejde si přitom představovat, že Ježíš je Bůh, který na chvíli převzal roli člověka. Bůh, který nějaký čas dělal, že je člověk. Jako člověk vypadal a jako člověk mluvil. Ježíš je ale jeden z nás – skutečný člověk. „Slovo se stalo tělem“ znamená, že ve skutečném člověku Ježíši narozenému v Betlémě, se s námi setkává Bůh. Ježíš se stává člověkem se vším všudy. S lidskými city, starostmi, radostmi, bolestmi, smutkem ale ne hříšný. To Slovo z Boha se stalo člověkem jako jsme my. Je úžasné, že Bůh dokáže zapojit i naši nedostatečnost do svého plánu – do svého života. Slovo se stalo dítětem a stalo se pro nás znamením. Znamením Boží lásky. Slovo se stalo tělem, aby se člověk stával člověkem a abychom si i my mohli jednou společně s Janem říci : „Viděli jsme Jeho slávu.“

Na závěr si dovolím ocitovat pasáž z traktátu kněze Hippolyta který na FB umístil Tomáš Petráček:

Protože byl sám a neměl nic, co by s ním sdílelo věčnost, rozhodl se Bůh stvořit svět. Svět stvořil Bůh myšlenkou, vůlí a slovem, vyvstal mu ihned, vzniklý tak jak on chtěl. Způsobem, jakým chtěl, zjevil v době, kterou sám u sebe určil, skrze Slovo, skrze něž všechno vytvořil. Zrodil světlo ze světla, a tak poskytl tvorstvu Pána, svou vlastní myšlenku. Právě on je Boží myšlenka, kteráž se poté, co vyšla, ukázala na světě v podobě Božího dítěte