Křesťanství nemá dnes úplně dobrou pověst, ale jedno bychom mu přiznal mohli. Že totiž vytrvale staví život proti smrti.

Snaha stavět život proti smrti jistě naráží na naše zkušenosti, třeba při příležitostech, jako je ta dnešní. Lidský život končí smrtí. Někdy člověk umírá „stár a sytý dnů“, jako by už chtěl pokojně jít stejnou cestou, na kterou se nedlouho předtím vydal jemu drahý životní partner. Ale někdy je lidská smrt zcela ne-smyslná, třeba když umře v náruči matky dítě zasažené šrapnelem.

To, co křesťané proti zkušenosti smrti staví, je zvláštní druh naděje. Vědí, že Ježíš z Nazaretu zemřel – a jeho smrt byla jistě z těch nesmyslných – ale tvrdí, že byl „vzkříšen k životu“, že „vstal z mrtvých“. Takové tvrzení nelze podpořit lidskou zkušeností. Víme, co je resuscitace, návrat do tohoto života, ale nevíme, co znamená „být vzkříšen“, co znamená „vstát z mrtvých“ do nějakého života jiného, nového.

V křesťanství se nicméně prolíná zkušenost našeho, lidského života a lidské smrti s písní o vzkříšení, s písní důvěry a naděje, že lidský život a smrt do onoho života jiného – nového – nějak vtahovány jsou.

U křesťanů je víra a naděje v nový život zosobněná, je to důvěra v Život s velkým „ž“, důvěra v Hospodina živého a životodárného. A také důvěra v toho, kterého Hospodin jako prvního vzkřísil z mrtvých, důvěra v toho, kdo zemřel a žije navěky oním novým životem.

Nehovoříme o naději pro onen svět, ale o naději pro lidský život tady a teď, o naději pro lidský život, kterého se vždy dotýká i smrt. „Kdo věří, má věčný život“, slyšeli jsme; podle Janova evangelia takoví nyní „přechází ze smrti do života“, nejsou a nebudou souzeni.

Pokud má pravdu i dnešní Izajáš, pak důvěra v toho, koho nevidíme, ale o kom věříme, že žije životem bez konce, dává tady a teď sílu a „bezmocného zahrnuje zdatností“, jak Izajáš píše.

Tak třeba není špatné zpívat si na našich životních cestách, kterých se smrt různým způsobem bolestně dotýká, píseň důvěry v ten tajemný nový Život už přítomný tady a teď i třeba slovy dnešního žalmu: „Hospodin je záštita mého života, koho bych se lekal“.

A třeba je důvěra a naděje v Živoucího Boha a v jeho Syna, který zemřel a žije, tou vůbec nejlepší písní, kterou si člověk na své životní cestě může zpívat. Písní, která nakonec doteky smrti v lidském životě neodstraní, ale unese a překoná.