Postní doba je nám každoročně darována jako období intenzivnějšího se zamýšlení nad Hospodinovým ujištěním, že naše záchrana byla dokonána velikonočním příběhem Ježíše Krista. Je nám darována jako prostor k pochopení smyslu tohoto ujištění a také jako období k prohlubování naší víry, která je předpokladem k důvěře v účinnost tohoto Ježíšova nasazení a která nás bude motivovat k jeho následování. Tato doba nám má umožnit vlastní sebereflexi, která nemá být „utrápená“, ale měla by nás přivádět k radostnému poznání a naději, že přes všechna naše omezení a limity, nebo právě pro tato omezení, nám byl dán nový Výhonek, na něhož jsme mohli být křtem naroubování a z něhož k nám může proudit ochota se nechat kultivovat, z něhož se do nás může asimilovat touha čerpat vše potřebné k jeho následování a touha k obrácení svého lidství k Božímu obrazu.
Abraham, v příběhu dnešní sz perikopy, nabyl dobrou a radostnou zkušenost se svým Bohem. Po té co dosud prožíval tváří v tvář společenským konvencím a „právním zvyklostem své komunity“ v těle stárnoucího chlapa a vůdce klanu, jako jistě beznadějné a stresující. Ve hře byl zmar všeho, o co se v životě snažil, k jeho dědictví přijde „někdo“ velmi levně a jeho ženě to také nepřidá na cti. Slyšeli jsme, že tento stav ho však neuvrhl do rezignace, ale přiměje jej k otázkám vůči Hospodinu. K tomu Bohu, který mu nabídl jednostrannou smlouvu, včetně „výkladu jejího obsahu“. Hospodin mu také tu smlouvu potvrdil způsobem (či rituálem), kterému Abrahám rozuměl. Bez výhrady svému Bohu uvěřil a smlouvu přijal. Bůh ho k tomu ujistil o „pravdě pravdoucí“, protože mu jeho víru „připočetl jako spravedlnost“.
Tento, pro nás do jisté míry modus – tento abrahámovský vzor víry, se traduje od počátků vyvoleného národa napříč lidskými dějinami až do doby pozemského života Ježíše z Nazareta a stejně tak posílen Ježíšovou bezmeznou vírou a důvěrou svému nebeskému Otci až „za hrob“, a korunován jeho vzkříšením a oslavením po boku jediného Boha, se tak pro nás stává ujištěním o Boží věrnosti. Ujištěním, že člověka neopouští v lidských omezeních, ani v jeho obtížích, a dokonce ani ve smrti, ani po ní.
Lukášovo evangelijní svědecké sdělení nám dokresluje Ježíšovu víru a věrnost Boží vůli právě v jeho nekompromisním rozhodnutí se, naplnit ji a dokonat (jak ji poznával a chápal skrze své předky a proroky). Navzdory farizejskému varování a nabídce k úniku z nebezpečné cesty vedoucí do centra nepřátelského prostředí v Jeruzalémě, se Ježíš nenechá odradit a pokračuje v cestě, kterou si zvolil. Lk evangelium dosvědčuje, že Ježíš naplňoval své poslání nejen osvobozováním lidí z moci zla a jejich uzdravováním „den co den (bibl. „dnes i zítra…“), ale uvědomuje si, že mu zbývá už jen krátký čas (bibl. „třetí den“) , aby vše dokonal. Je to Lk odkaz na pašijový a velikonoční příběh, na prorocká slova (také Oz 6,2), ale je to i upozornění, že Ježíš se nepodřizuje svévoli nějakého lstivého provinčního panovníčka, ale podřizuje se vůli skutečného „Pána světa“ – jediného Boha, kterému bezvýhradně důvěřuje.
Lk perikopa však připomíná současníkům a všem dalším generacím také ve verších „Nářku či bědování nad Jeruzalémem“ Ježíšovy obavy, smutek a současně varování nad tím, že Izrael, to centrum božího lidu včetně chrámu, zůstane bez Boha, zůstane bezbožné, navzdory všem varováním proroků, pokud se neobrátí od víry v samospasitelný a bez citu aplikovaný Zákon, dokud se neobrátí k postoji víry v Hospodina lásky a naděje překonávající lidský hřích a Boha darujícího nový život. Je to připomínka všem (a v dnešní situaci, kdy prožíváme bezbožnou a zvrácenou agresi ďábelského sluhy na cizím svrchovaném území), je to připomínka také nám, jak je nezodpovědné a duchaprázdné nenaslouchat božím poslům, nebýt otevření působení Božího ducha a jeho vedení. Jak je nezodpovědné naivně přistupovat na pohodlná, levná řešení, jak je ohrožující rezignovat na rozlišování dobra od zla, jak je bezbožné a zvrácené stavět na sobeckosti nebo lhostejnosti.
Zopakuji větu ze začátku této homílie: „Abraham, v příběhu dnešní sz perikopy, nabyl dobrou a radostnou zkušenost se svým Bohem.
Lukášovský Ježíš prožívá ve „svém Nářku“ také člověčí (lidskou) beznaděj a marnost z opakované – vyvoleným národem – nepřijaté ochrany do bezpečí „křídel Hospodinových“, beznaděj a marnost z lidem nevnímaných proroctví. Ale stejně jako v satanských „pouštních nabídkách“ či provokaci na „chrámové věži“ neustoupí, nenechá se svést a svému Otci důvěřuje a „ přichází jako Požehnaný ve jménu Hospodinově“. Lukášovi současníci až po naše generace, také velikonoční vírou přijímáme a sami na sobě životními prožitky zakoušíme, že Ježíš sám také nabyl dobrou a radostnou zkušenost se svým Bohem. A díky svému a našemu Otci tuto zkušenost pozvedl na nejvyšší level. Projevil Otcem darovanou moc odejmout hříchu a smrti znak konečnosti. Projevil to cestou nesení kříže lidských limitů, cestou na svůj kříž a smrt a cestou do cíle – do Nového slavného života s Bohem.
Buďme tedy, a nejen v postní době, otevření výzvě apoštola Pavla – dalšího svědka, který nabyl dobrou a radostnou zkušenost se svým Bohem a mohli jsme se do této řady nebeských občanů také připojit po boku našeho Zachránce, Pána Ježíše Krista, „…protože on přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.“