Říká se, že pro Lukáše je metanoia (obrácení, změna smýšlení, pokání) hlavní téma jeho evangelia. Kdo se neobrátí, zahyne, slyšeli jsme i dnes – a to je jistě vážné varování. To „zahyne“ není ani tak smrt fyzická, ale zmarnění života, minutí se cílem, jakoby nepochopení, oč v životě jde. Aby se tak nestalo, je potřeba metanoia. Co to tedy ta metanoia je?
Metanoia (meta-noein, „dát svou mysl za/nad“) je změna mysli, změna smýšlení, změna hodnotícího postoje ke svým činům, ke svým motivacím. V NZ najdeme i jiné slůvko pro obrácení – epistrefó. To označuje fyzické otočení se, změnu směřování, někdy dokonce obrat o 180° jako u učedníků jdoucích do Emauz, kteří se v Emauzích obrátí na cestu zpět do Jeruzaléma. Už použití obou těchto slovních tvarů naznačuje, že při obrácení se mění mysl a mění se i směr životního směřování, jedno bez druhého nejde.
Jak ale dosáhnout tak radikálního obrácení, které životní cesty mění? Věřím, že obrácení má tři roviny.
První obrácení je přivrácení se k Hospodinu, o kterém se ale píše, že „moje myšlení není myšlení vaše ani vaše cesty nejsou cesty mé, je Hospodinův výrok“. Lidské myšlení a lidské cesty jsou totiž takové karmické. Když dodržujeme zákony a chodíme na cestách spravedlnosti, očekáváme, že nebudeme potrestáni, ale pochváleni. Když žijeme dobře a činíme dobře, očekáváme, že se nám to nějak vrátí, od druhých nebo od Hospodina, a že se budeme mít dobře. Pokud činíme zle, obvykle se bojíme trestu. Když dáváme Bohu vše, co mu náleží – úctu, oběti, dodržujeme jeho přikázání a žijeme řádně – očekáváme, že Bůh nás obdaří dobrem na této zemi a přijme do ráje. A bojíme se, že když to neděláme nebo něco opomeneme, dostaneme od života nebo od Boha něco zlého, půjdeme do pekla. Něco za něco – myšlení lidské.
Takto neobrácená lidská mysl se ale neumí vyrovnat se situacemi, kdy zemře někdo nevinně jako ti, které nechal popravit Pilát nebo když někdo zemře tragickou náhodou, jako ti, na které padla věž v Siloe, nebo děti, které zabily šrapnely na Ukrajině. Neobrácená mysl v tomto hledá Boha trestajícího, hledá (jako Jobovi přátelé) nějaký háček, který by Boha nějak mohl ospravedlnit a člověka přeci jen označit za nějak zlého, potrestaného spravedlivě.
Lékem i prevencí na takové myšlení lidské je obrácení a první a základní rovina obrácení je obrácení se k Božímu myšlení a Božím cestám. Na těch se nabízí bez peněz a bez úhrady víno a mléko. Bez peněz a bez úhrady se zde nabízí to nejlepší, co si jen ve svém lidském myšlení dokážeme představit: pokrm a nápoj, zdraví, síla a vytrvalost, pocit životního smyslu a životní perspektiva, zdar každého lidského díla, uzdravené a plné lidské vztahy, radost, naplňování lidských možností a perspektiv, prostě nejvyšší blaženost v každém ohledu.
To první obrácení je přivrácení se k Božímu myšlení, které hříchy nepočítá, pro které neplatí dobro za dobro, zlo za zlo, pro které neplatí, že Bůh má nejraději ty, kteří mu dají nejvíce obětí a modliteb, kdo jsou zbožní, nebo třeba ty, kteří poctivě pracují a svým úsilím a schopnostmi dosáhnou toho, že se mají dobře. Obrácen je ten, který dotkne a přidrží Božího prodávání všeho dobrého bez peněz. První a základní obrácení tedy není v prvé řadě rozhodnutí, že už konečně nebudu dělat to a to špatné, nebo že nebudu líný a podobně. Já si alespoň myslím, že to nejde. Obrácení začíná zkušeností božského jednání vůči nám. Obrácen je ten, kdo s úžasem vstoupí do rajské řeky nepodmíněného Božího přijetí, kdo uvěří, že tady a teď taková řeka plyne pro něj.
Kdo se takto obrácený koupe v řece Božího milosrdenství, pak může radikálně změnit i své myšlení, své motivace a také své životní směřování, životní cesty. Už nemusí od druhých vyžadovat spravedlnost za spravedlnost, dobro za dobro nebo odplácet zlým za zlo, protože v oné řece platí jiná pravidla, platí zde Boží myšlenky a Boží cesty, kde je vše bez peněz. Vykoupaný pak může jednat dobře, vlastně božsky, když dává druhým bez peněz a nepočítá jim jejich hříchy. Je také vyléčen ze svého strachu, když někdo zemře tragickou náhodou nebo otevřenou nespravedlností někoho jiného. To je druhá rovina obrácení – ten, kdo přijal, že se koupe v řece Božího milosrdenství vůči němu, ze síly této léčivé koupele sám myslí a jedná vůči druhým dobře.
To první obrácení bez druhého nevytrvá, našim epistrefó vůči druhým totiž potvrzujeme a posilujeme naši metanoia, a naše božské jednání vůči druhým je cestou, jak se druzí mohou napít z řeky nepodmíněného božského milosrdenství vůči nim. Protože i my jsme se obrátili, přijali nepodmíněné Božské milosrdenství vůči nám jistě nejvíce skrze jednání druhých lidí.
A kdo prožije obrácení své mysli k nepodmíněnému Božímu milosrdenství a změní své životní směřování do obráceného jednání vůči druhým, ten ještě potřebuje třetí obrácení, protože pozná, že se mu vydávat ovoce svého obrácení úplně nedaří, ptá se, jestli vlastně obrácený je nebo není, protože nevidí u sebe a kolem sebe, že to je k něčemu dobrému. Pokud takový člověk dokoná své obrácení, přijme, že je to s ním jako s tím fíkovníkem, který ovoce nevydává a nevydává. Ale Boží myšlení a Boží cesty jsou takové, že svět těch, kteří uvěřili a obrátili se, je vlastně čekárnou na to, kdy konečně začnou ovoce obrácení vydávat. Náš křesťanský svět je jako školka nerodících stromků, ve které je ale zahradníkem sám Ježíš Kristus – a takový zahradník přece i z nerodících stromků nějaké ovoce nakonec jistě vydobude. Ovoce Tvého obrácení je a bude Kristovo dílo, ne tvoje.
To je třetí rovina obrácení – přijetí, že ovoce naší víry a naděje a ovoce našich činů nedržíme přes veškerou snahu ve svých rukou. Na zahradníkovi záleží – a ovoce našeho obrácení je jeho starost, tak můžeme být klidní.
Nejspíše si v různých fázích našeho života potřebujeme obnovovat všechny tři roviny našeho obrácení. Pokud se opakovaně přistihneme při snaze spolehnout se na své síly nebo se necháváme svazovat představou, že má platit dobré za dobré a zlé za zlé, kéž se napijeme z té řeky nepodmíněného Božího přijetí, kéž vidíme ty božské a lidské takříkajíc přihrávky, znamení, které ukazují, že dobré se umí dít bez podmínek. Pokud se nám opakovaně nedaří myslet a jednat vůči druhým dobře a nesobecky, tak prostě začněme takto činit, jinak i my se vrátíme zpět na staré lidské cesty. A pokud se nám zdá, že ovoce našich činů přes poctivou snahu kde nic tu nic, kéž změníme smýšlení a upřeme naši naději na zahradníka, který všechny naše pokusy jistě učiní plodnými.
A protože každé z těch tří obrácení je darem a zázrakem, velmi o takové zázraky obzvláště v tomto postním období prosme – a svým božským chováním jeden vůči druhému si je navzájem nabídněme.