Text Lukášova evangelia je dobrým příkladem toho, jak víra zachraňuje někoho jiného. Otrok je zachráněn vírou setníka a možná i setníkových přátel, které se s Ježíšem setkávají u setníkova domu. Víra setníka je zde prezentovaná jako víra vzorová, víra, která důvěřuje a v důvěře poslouchá. Lukáš si dává záležet, aby vykreslil – zřejmě v situaci po fatálním středu židů a Římanů, který vedl k pádu Jeruzaléma – že Židé a Římané nemusejí být zásadně nepřátelské živly, setník v našem příběhu je přítelem Židů, za Ježíšem, jak jsme slyšeli, posílá židovské starší, setník investuje dokonce do židovského náboženství, vystaví synagogu.

Lukáš tím možná připravuje a nabízí jiným Římanům nebo zkrátka nežidům prostor pro zadůvěřování něčemu či někomu, co nepatří do jejich vlastní kultury, ale vychází z kultury židovské, která zas tak dobrou pověst neměla. Lukášovi, kterého letos v lekcionáři čteme, leží především na mysli pohanská misie, židé v Lukášově koncepci zvěst evanglia nepřijali a misie se obrací k pohanům. Je dobré dodat, že příběh o uzdravení setníkova otroka najdeme i u Matouše, patří do tradice Q – tradice Ježíšových řečí – a patří zřejmě k těm zkušenostem historického Ježíše z Nazareta, kdy on sám si rozšiřoval srdce od zřejmě svého původního zaměření na náboženskou obnovu Izraele k pojetí univerzálnějšímu.

Náš příběh nabízí, ať nežidé zadůvěřují jinému než tomu svému kulturnímu či náboženskému kontextu, ať zadůvěřují židovskému rabbimu hlásanému křesťanskými apoštoly, jako tenkrát zadůvěřoval ten římský setník a osvědčilo se mu to. A víra v našem příběhu nebyla lecjaká, byla lepší než víra židů – Pravím vám, ani v Izraeli jsem nenalezl tak velkou víru říká v našem úryvku Ježíš. Být nežidem nejen není na překážku víře, ale v našem příběhu opravdu věří římský setní lépe. To dokládá rozdíl mezi tím, co Ježíšovi říkají židovští starší a co později setníkovi přátelé. Ti židovští starší říkají o setníkovi Ježíšovi: Je hoden abys mu to prokázal, přátelé setníka ale vyřizují jeho: nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu.

Nežid tady ve víře žida překonává, Ježíš je intenzitou víry setníka udiven, víra setníka otevírá dokonce prostor spásy pro jeho sluhu na dálku, bez fyzického kontaktu Ježíše a setníka nebo sluhy. Není třeba to, co čteme v příbězích Ježíšova uzdravení jinde, že Ježíš uzdravuje slovem nebo dotekem nebo dokonce praktikami připomínající soudobé magické praktiky uzdravování, jako použití slin nebo bláta. V našem příběhu Ježíš nic neprohlásí o tom, že služebník je či má být uzdraven. Samotná víra setníka (a možná i jeho přátel) projevující ochotou k poslušnosti stačí. Ti židovští starší před tím Ježíšovu cestu směrem k setníkovu domu zprostředkovali jako náboženský obchod svého druhu – i synagogu nám vystavěl, jdi a uzdrav, zaslouží si to. V kolika takových náboženských obchodech žijeme my samotní?

Náboženský obchod trochu připomíná i Eliášovský příběh, který jsme slyšeli. Lid neodpovídá, Eliáš a jeho Bůh poté přetrumfuje 450 proroků i jejich boha a lid konečně odpoví. Sebe-jistota Eliáše je v příběhu ohromující a lid odpovídá až poté, co Hospodin odpoví, předtím Hospodinovi nedůvěřuje. Lukášův setník nicméně říká řekni slovo, a můj sluha bude uzdraven. Věřím, že počítá i s tím, že Ježíš to slovo prostě říci nemusí nebo nechce. Ježíšovi setník důvěřuje a důvěřuje, že Ježíšovo slovo, pokud ho řekne, služebníka uzdraví. A už bylo řečeno, že Ježíš to slovo uzdravení neřekl a tedy vlastně samotná víra setníka v to, že Ježíš to slovo uzdravení má moc říci, sluhovo uzdravení způsobila.

Máme-li posloužit někomu tím či oním způsobem k uzdravení, máme asi vždy k dispozici nějakou řekněme náboženskou cestu, kdy přesvědčíme ty či ony silou argumentace, silou prokazatelných znamení, obratností v prorokování, vlastní přesvědčivostí. Může to vyjít, jako to vyšlo Eliášovi, může to zafungovat, lidé podlehnou převaze toho, co uvidí a co uslyší. Ale jestli by se to takříkajíc Eliášovi nepovedlo, nejspíše by lid zůstal v tom váhání mezi Hospodinem a Baalem.

Pokud by setníkův sluha uzdraven nebyl, věřím, že by náš setník netratil. Tento příběh o důvěře v záchranu je lepší cestou. Naši důvěru jistě potřebujeme sytit i zkušeností záchrany, nelze žít jen z naděje, pokud se tak neděje, naše důvěra může odumřít. Pokud ale důvěřujeme, důvěra rozšiřuje naše srdce i srdce jiných, jako Ježíšovi rozšířila srdce víra Syrofeničanky a jistě i víra setníka ve směru Ježíšova směřování k nežidům – pohanům. A jestliže důvěra zakotví v našich srdcích, pak nás přenese i přes situace, kdy se jejího ovoce jak se zdá nedostává. Ježíšovi se jeho důvěra se vyplatila i v situaci, kdy pavlovsky řečeno dával sám sebe za naše hříchy aniž na kříži viděl bezprostřední ovoce a smysl svého počínání. V důvěře svému Otci zemřel a tím – znovu z Pavlem řečeno – nás vysvobodil z tohoto přítomného zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce.

Důvěrou a poslušností Ježíše jsme byli zachráněni a naše důvěra a poslušnost vskutku může zachránit jiné.

Kéž tedy nepovažujeme Boha hodného důvěry proto, že je silnější, jak to v našem eliášovském příběhu mohli vnímat ti, kteří byli svědky skvělé Boží moci. On je důvěryhodný, protože je nám věrný a znakem Božích dětí je důvyryplná poslušnost i v situacích, kdy zrovna nepadá oheň z nebe a nemoci naše i jiných zatím zůstávají.