V občanském nebo i v církevním kalendáři připadá na každý den nějaký svátek. V liturgickém kalendáři je věnována pozornost významným dnům, kdy si lid Boží má připomenout různé světce, svědky víry či další významné osobnosti z dějin církve, které mu mohou být posilou pro jeho víru. Každý jistě slaví den svého patrona nebo patrony svých rodičů a blízkých. Pravidelně každoročně se slaví také svátek Nejsvětější Trojice – tedy Boha samého – Boha tvůrce, Boha dárce života a času, Boha Zachránce i Boha Utěšitele. Dnes tedy slavíme tento svátek Boha, který je zároveň Otcem, Synem i Duchem všeho.
Říká se: „dnes slaví svátek Josef, Marie, Pavel, Petr atd.“ Že by Bůh dnes slavil svátek? To zní – asi ne jenom mě – úsměvně. Že by Bůh slavil podle toho, kdy mu lidé (byť i jeho stoupenci) přiřadili den ve svém kalendáři?
Tak jako všechny ostatní svátky mají být oslavou těch, jímž nás chtěli rodiče svěřit pod ochranu či předložit nám je jako vzor a při křtu nám podle nich dali jméno, tak i dnešní svátek má být pro církev i naši obec připomenutím toho, že MY se máme radovat, MY máme mnoho důvodů slavit a oslavovat toho, který je naším Původcem i Průvodcem, je naším Pánem, je nám Zachráncem, je nám Útěchou i Usmiřovatelem.
Možná bychom se mohli ptát, proč máme slavit právě tento svátek, když během roku slavíme svátky připomínající Boha na různý způsob – tedy o Vánocích narození Ježíše Krista, o Velikonocích jeho ukřižování a vzkříšení, pak jeho Nanebevstoupení a svátek Letnic je oslavou Ducha svatého?
Vzpomínám si, jak mě v mém mládí říkával tchán, že lidé mají takovou víru, jakou mají představu o Bohu a podle toho se k němu obracejí či neobracejí. Pokusím si tedy na toto jeho vyjádření už poněkolikáté odpovědět.
Jak vidím Boha já? Kdybychom se ptali různých lidí, popř. věřících lidí, co si představují pod pojmem Nejsvětější Trojice, asi bychom se mohli dočkat různých odpovědí. Někdo by to vůbec neřešil a vzdal by se odpovědi. Jiní by řekli, že asi Marie, Josef a Ježíšek, jiní by „zasvěceně“ označili Otce, Syna a Ducha svatého a dodali by, že přece v jejich jménu se označujeme křížem a neopomněli by dodat, že kříž je největší hodnotou pro křesťana a nic jiného, jiní by Trojici označili jako „tajemství“, někteří mají o Bohu představu jako o trestajících „božích mlýnech“ (možná podvědomě o třech).Další odpovědi by asi byly podobné nebo některé i absurdnější, podle toho, co ten který člověk ve své víře preferuje či kam až dospěl ve své dospělosti ( či nedospělosti) ve víře.
Stejně tak i v různých církvích a tradicích se klade důraz tu na Božího Syna, jiní na Ducha svatého, jiní preferují hlavně Tvůrce všeho.
Jak to tedy s tou Trojicí vlastně máme chápat? Domnívám se, že přestože o tomto pojmu není v Bibli jediná zmínka, přesto je dobré a legitimní si tento teologický pojem vyjadřující Boha a tento svátek (slavnost) připomínat a s vděčností jej slavit spolu s celou církví. Tato tradice církve ukazuje na potřebu „uceleného“ pohledu na Boha (slovo „uceleného“ si dovoluji použít s vědomím, že vyjadřuje omezeně pouze to, co bylo dosud člověku Bohem o sobě samém zjeveno, člověkem poznáno a snad i zakoušeno), ukazuje na potřebu jej poznávat a přijímat v celistvosti jeho projevů, avšak s pokorou k mnoha tajemstvím, která nám dosud nebyla zjevena, a dokud jej nepoznáme tváří v tvář, ani zjevena nebudou.
Pojem Trojice nás má vést k vidění Boha v jeho všech projevech a přijímat jej za jediného Pána všeho stvořeného, také za svého osobního Pána, stále působícího v našem světě.
Bůh Otec – původce a stvořitel všeho, je krásně popisován v dnešním textu knihy Přísloví, je zde zdůrazněna Moudrost Boží, bez které by nic nevzniklo, stejně jako žalmista jeho svrchovanost vyjadřuje v 8. žalmu nádherně poeticky. On je stvořitelem i dárcem řádu, podle kterého se ubírají dějiny světa. On také ze své podstaty – z lásky k člověku – při různých lidských selháních přichází opakovaně na pomoc a je svým slibům věrný.
A aby se přiblížil člověku na dosah a viditelně, daroval nám svého Syna.
Boží Syn Ježíš Kristus je představitelem lidského příběhu, který je součástí Božích konání. Bůh skrze něj sděluje, že člověk a jeho osud mu není lhostejný. Jeho Syn se stal svou poslušnou vydaností Otcově vůli Pánem nad životem i smrtí a ukázal nám, že být zde na světě pro druhé, a často ne levněji než s obětí – i tou největší, má smysl. Stejně tak je pro nás nepostradatelnou hodnotou jeho odpouštění a milost (jeho obdarování), které mají moc náš život řídit, posilovat, ale také smysluplně proměňovat. On své učedníky a prostřednictvím nich i nás ubezpečuje, že ani po svém odchodu k Otci, do jeho slávy, nezůstaneme bezprizorní.
Poslal nám Ducha svatého. Ducha Pravdy, Ducha Utěšitele – nositele pokoje, Ducha nositele života, Ducha, který je projevem vzájemné jednoty Otce a Syna, projevem jejich souladu vůle a bez něhož bychom zůstali v jakémsi dluhu. Ale nezůstali jsme – Bůh je vždy věrný svým slibům.
Pokud našemu Bohu důvěřujeme, můžeme zakoušet, stejně jako naši předchůdci v římské církevní obci, jeho milost, která má moc převádět přes různá soužení, dodávat vytrvalost k jejich překonávání a dávat naději k tomu, že budeme moci nejen slavit svátky zde na zemi, ale budeme moci zakusit Boží slávu v jeho blízkosti.
Oslavujme tedy a radujme se z toho, že Bůh k nám promlouvá všemi těmito způsoby a toto „ různé trojí“ spojuje v jedno.
Slavme tedy tuto Boží jednotu v různosti především přijetím jej do svého života. Buďme křesťany vyznávajícími jeho tvůrčí svrchovanost a spravedlivý řád, přijímajícími jeho lásku a naději na věčný život skrze jeho Syna, tak i zakoušejícími pomoca trvalou blízkost jeho svatého Ducha. A to vše ke slávě Boha troj-jediného na zemi i na nebi.