Katolíci věří, že křtem nás všechny náš nový Pán nejen povolal do lidu své Nové smlouvy, ale také hned pověřil službou kněžskou, službou vedení společenství a službou prorockou. Připadá mi ovšem, že v praxi tomu věří málokdo. Prorocké charisma v církevních obcích buď tvrdě spí, anebo kamsi emigrovalo. Přitom právě tato služba podle mého přesvědčení patří k těm faktorům, které dovolí společenství uzrát v obec. ovoce díla proroků postrádám. Ne týdny ani jen roky, ale už nebezpečně dlouhý čas. Jak ukázala roztržka pražské obce před šesti lety, je třeba se tím zabývat.
Dnes čtený příběh ze života proroka Amose je zvláště vhodnou provokací. Nabízí vhled do situace disfunkce všech tří charismat zásadně důležitých pro vývoj a uzrávání každého církevního společenství. Slyšeli jsme, že prorok je vyštván knězem, který bezostyšně lobbuje za královu bezstarostnou sebestřednost. Pastýř proroka i kněze, král Jarobeam k takovému lobbingu nejen mlčí, on si kněze i proroky kupuje, živí je a šatí, dává jim střechu nad hlavou. Amos se takovým zvyklostem nepodřídil, nenechal si nasadit takové zlaté okovy, a proto si uhájil potřebnou odvahu hrozit všemocnému establišmentu. Rozvinulo se tím pochopitelně psychodrama a Amos musí emigrovat. Království přinesl ten nucený exil jednoho nekonfrmního proroka z mnoha tehdy provokujících klid, , „klid pro práci“ pochvalovali s i patrně kolaboranti královského paláce a dodnes se to v takových situacích říká. Hospodin změřil a zvážil smysl takové pospolitosti jinak a usoudil, že nemá žádný eschatologický význam ani hodnotu. I když to nevadilo establišmenti kolem krále z boží milosti Jarobeama, já v tom vidím hrozivý malér.
Dnešní evangelium do úvah vnese novou dynamiku. Líčí Ježíše jako překvapivě trpělivého i vůči učeným zákoníkům, které častěji kritizoval než chválil. Prorok v bibli skutečně vystupuje na mnoho způsobů. Obsah poselství a často i tóniny jeho přednesu určuje ten, který proroka posílá, to konstatuje Ježíš jinde výslovně. Proroci prostě nehlásají nebo nerealizují to, čím jejich srdce momentálně přetéká, ale hovoří z poslušnosti Duchu, hovoří a jednají v Duchu a pravdě toho Ducha. Někdy dokonce proti své vůli a přesvědčení, jak vidíme u Samuela (který sám nechtěl v Izraeli žádného krále, ale v poslušnosti pomazal hned dva). Prorok je ve službě, prorok je dokonce Hospodinův ebed, otrok. To třeba připomínat, protože tohle může být současníkům hodně zatěžko; bývají citliví na to, že jsou svými pány, mají prý přirozené a tedy nezcizitelné právo být dobří tehdy, kdy sami chtějí. Tak mi to před lety jeden z mých přátel vysvětloval na svoji obhajobu.
Proč o tom všem hovořím? Nejde o pouhé problémy teologů. Mrzí mne, když vidím v našich místních církvích bujet charismata zplaněná, třeba kněžství podle střihu Amasjášova nebo pastýře lidu podle vzoru Jarobeamova. Ale když chybí obcím ovoce charismat proroků, každá místní církev je odsouzena živořit, ať sídlí v Řimě, v Praze nebo v Bubicích. Proroctví je dar působící v organismu společenství jako hormon stimulující dozrávání společenství do crkevní obce. Absenci obce už musíme chápat jako radikálně nenaplněnou odpovědnost za kžesťanskost svého sdružování. My všichni zde jsme účastníky Nové Smlouvy, ta zavazuje našeho Boha, ale také nás.
Ne že by v církvích chyběli lidé bystrého úsudku a odvážně ostrého jazyka, anebo lidé moudří a obětaví. I dnes je nemálo těch, kdo se velkomyslně angažují a nešetří sil. Pomáhají moudrou radou nebo varováním či povzbuzením. Jenže navzdory tomu na specifické ovoce prorockého charismatu nedochází. Možná je to právě tím, že si dáváme cíleně či nevědomky veliký pozor, aby nám nikdo nenasadil chomout onoho „ebed Jahve“; stačilo by prý zůstat rozumně angažovaným křesťanem. Jsme dobří, obětujeme se třeba i hodně velkomyslně, ale jen když sami máme chuť. Jenže Ježíš k takové situaci vyprávěl známé podobenství o královské hostině, na kterou pozvaní nepřijdou, protože se řádně omluvili. Ježíš při tom nezastírá, že tihle lidé jednají po právu, důvody jim uváděné jsou významné a rozumné. Ovšem na hostinu Beránkovu už podruhé pozváni nebyli.
Dennodenně potkáváme na ulicích či v metru zamilované dvojice, které se chovají jen podle vlastních tužeb, jejich okolí je jim lhostejné. Přitom vzájemná láska mého já a milovaného ty, ze které můžeme být velmi šťastní, i ta je charismatickým obdarováním, a to má vždy sociální rozměr, je tu pro druhé. Z principu platí, že od nositele charismatu vyžadje charisma aspoň nějakou míru proexistence. Duch daruje někomu charisma proto, aby obohatil bližní toho charismatika, někdy dokonce aby z anonyma bližního učinil. Tak to vidíme na příběhu Lukášova Samařana našeho podobenství: Samařan získal z etnika ne-li nepřátelského, pak aspoň zcela lhostejného bytost bližního. Lidé místo blžních potkávají jen kořist a záleží pak prý jen na každém, co s kořistí udělá. Dnes mnoho dvojic homosexuálních i heterosexuálních spolu žije prostě proto, že to oběma partnerům nejen vyhovuje, jsou spolu a pro sebe samé šťastni. Jenže pokud oba ten dar se samozřejmostí kořistěný nedoplní ještě nějakým sebedarováním, vyšlehl ten z Ducha vycházející plamen lásky naprázdno. Jejich láska nedozraje, neponese plody, nepřekonala stadium zamilovanosti, nedospělosti vztahu. Jejich štěstí se pak už z principu zaměstnává naplno jen přítomností a budoucnost zůstává mimo jejich zorné pole. Nemohou to vědět, jsou v té věci slepí a hluší, často ani netuší, že jsou sobečtí. V sobecky na sebe sama zaměřeném člověku je charisma němé, nefunguje, nepřináší plody.
Zdá se mi tedy, že právě tady musíme hledat tu žábu na prameni, odsuzující naše křesťanská společenství k živoření: Mnoho lidí si nadmíru cení svých práv a velkomyslnost nechají promluvit jen tehdy, kdy se to zachce vlastnímu já. Proto nemají žádné porozumění pro preoexistenci.
Ještě pár vysvětlivek k té proexistenci:.To „bytí pro druhého“, to nebyl náhodný rys Ježíšovy osobnosti, proto nesmí chybět v našem následování a tedy ani v zacházení s charismaty. Má to průhlednou logiku:
Klíčovým poselstvím Ježíšova prorockého působení bylo Boží království jako „už přicházející“. Ježíš svojí proexistencí deklaroval, co znamená slovo Písma, že náš Bůh je tu pro nás. Tahle deklarace obchází nedostačivost lidských slov. Bůh je tu pro nás dokonce bez předběžných podmínek podobně, jako matka pro své nemluvně. Matka se neptá, zda péčí o nemluvně neutrpí jeji lidská práva. Neptá se ani na to, zda tou vstřícností snad nepoškodí své vlastní zdraví, nervy či harmonii fysiologie, tedy zda tou službou nezhřeší proti pátému přikázání, řekl by znalec moralista. Podobně nerozumně jednal ten Ježíšův Samařan, kterého Ježíš doporučil rozumnému zákoníkovi. Jestliže totiž Samařan putoval nevlídnou pouští, zajisté měl v plánu cosi naléhavého nebo slibného, co tváří v tvář polomrtvému muselo ustoupit stranou. Ten bezmocný Judejec pohozený vedle cesty potřeboval pomoc bezodkladnou zde a teď a bylo třeba také myslet na jeho bezprostřední budoucnost, proto ta předplacená hospoda. I Samařan měl své naléhavé zájmy, měl také svá náboženská tabu, ale přistoupil na osudovou nabídku stát se tomu neznámému bližním. Samařan si tím vším život opravdu zkomplikoval a těžko nalézt pro to spravedlivý rozumný důvod. Nicméně dnes jako tenkrát platí: -Právě jen díky takové bezpodmínečné proexistenci některého ze svých bližních se dočkají pokračování své existence pobitý Judejec i křičící kojenec dnes. Samozřejmě každý správně vidíme, že na takovém počínání Samařana i té mámy je nerozumného opravdu hodně. Proexistence je vždycky nějak ne-rozumná. Ovšem právě tak nerozumné bylo Ježíšovo sebevydání naší záchraně. Připadá mi pak nesporné, že i proexistencí Ježíšových následovníků se děje cosi svátostného, v momentálně zauzleném životě se totiž děje znamení uzdravující nebo jinak pomáhající přítomnosti boží. Dějiny našich bližních nepřestanou být dramaty, ale stávají se dějinami spásy.
Nenechme se mýlit: Prorocká služba není luxus, bez kterého se křesťan obejde. Neuvažujeme tu o třešničce na dortu. Služba proroků a prorokyň patří nedělitelně k našemu křestnímu ponoření se do smrti i oslavení Krista Ježíše, protože umožňuje společenstvu lidí dobré vůle uzrát v Kristovu Obec. To má své konsekvence.
Stručně shrnuji:
· Ta služba hospodaří s charismatem, proto vyžaduje od nás připravit k jejímu výkonu v našem vlastním srdci vhodné prostředí. Ježíš se učil poslušnosti v pláči, připomíná list k židům. Charisma není naší kořistí, je to hřivna, se kterou třeba spravovat a vytěžit něco navíc, jinak se boží velkorysost obrátí proti nám obdarovaným. Vzpomeňte na šestý a sedmý verš dnes zpívaného žalmu, ne náhodou v dnešní bohoslužbě připojenému ke čtením o proroctví. Hospodinův Duch nás tam varuje:
„Řekl jsem: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího, Ale takto zemřete jako lidé, padnete jako někdo z knížat.“
Jak výslovně dosvědčuje evangelium Janovo, Nebeský Hospodář své fíkovníky prohlíží, případně nechá vykopat a zmizet v plamenech ty neplodné, ale ty nadějné sám čistí. I to je zprávou Dobrou, euangelion, zvláště významnou pro bývalé otroky Egypta, dnes otroky Páně.
· Svoji přirozenou náročnost co do práv svého já musí prorok hodně krotit. Mnohé z našich osobních potřeb jsou oprávněné. Naše krédo k tomu připomíná, že pro nás a pro naši záchranu sestoupil Ježíš do naší bídy z nebes; nebylo to vůbec rozumné, přesto vrcholně božské. Učíme se praktické proexistenci, třebaže nevypadá rozumně. Osvědčila se jako s Bohem sjednocující.
· Prorok, ebed Jahve, by vyzněl jako karikatura Nazaretského Mistra, kdyby opomíjel katalyzační účinek kenoze. Kenoze se na Ježíšově celožvotním příběhu ukazuje jako mimořádně efektivní katalyzátor žádoucích dějů spásy. A křest nás narouboval na kmen konec konců kultivovaný právě kenozí.