První a druhé dnešní čtení mají v sobě cosi společného a přitom stojí ve vzájemném kontrastu. Oba příběhy pojednávají o sestoupení či seslání Božího Ducha. V příběhu o stavbě Babylonské věže vede Boží Přítomnost ke zmatení jazyků a selhání mezilidské komunikace. V příběhu Letnic zase Boží přítomnost komunikaci a porozumění mezi lidmi umožňuje. V prvním příběhu lidé mluví jednou řečí, ale nerozumí si. Ve druhém příběhu lidé mluví mnohými jazyky a přece si rozumí. Je zvláštní, jak jeden a tentýž Duch působí jednou zmatení a jindy zase porozumění…

V příběhu o stavbě Babylonské věže, jak se ten příběh tradičně nazývá, možná ve středobodu vůbec nestojí věž samotná, i když v minulosti se těšila velkému zájmu komentátorů. Starší výklady měly za to, že tou Babylonskou věží mohl být ziggurat, místo náboženského kultu. Pak by tento příběh byl výstrahou před uctíváním božstva konkurujícího Hospodinu. Z příběhu však není zřejmé, že by ta věž měla náboženskou funkci. Bylo běžné, že každé město postaveno na pláni muselo mít věž pozorovací, k včasnému varování před blížícím se nebezpečím. Jiné výklady měly za to, že výška věže je symbolem lidské pýchy, která je tak velká, že volá do až nebe. Nahrával by tomu i rozkošně antropomorfní popis Hospodina, který se s hrůzou dívá na rostoucí schopností lidí a vnímá je se závistí jako konkurenci, kterou musí nějakým, třeba i lehce neférovým způsobem, odstavit.

Domnívám se, že k porozumění tomuto příběhu by pro nás mohl být důležitý čtvrtý verš. Odkrývá motivaci lidí – lidé staví město a věž „aby si udělali jméno a nerozptýlili se po povrchu země“. Dva zásadní lidské problémy v jednom jediném verši. Aby jsme je pochopili, musíme se podívat trochu dopředu a dozadu v knize Genesis.

Když Hospodin žehná našim prarodičům Adamovi a Evě a když pak po potopě žehná Noeho a jeho syny, je součástí jeho požehnání i „právní doložka“ v podobně k úkolu rozptýlit se po celé zemi a zalidnit ji. Lidé se však scházejí místo toho na jednom místě na babylonské pláni. Pustili se tak do protichůdného pohybu než je ten, který je spojen s Hospodinovým požehnáním. To je hlavní výzva tohoto příběhu – pohybujeme se ve svém životě směrem, který je spojen s Božím požehnáním?

Lidé z našeho příběhu se dali do práce, aby si udělali jméno. Kdo však dává člověku jméno? Jméno, které nosíme, dostáváme při narození od rodičů. Toto jméno bývá vyjádřením jejich přání nebo nadějí. Příběh o Abrahámovi, který následuje, ukazuje, že i Hospodin dává člověku jméno – jméno spojeno s tím, co očekává a v co doufá Hospodin. Jméno, které je vyjádřením snu, který o nás Hospodin sní. Jméno, které odkrývá cíl a účel, který do nás Hospodin vložil a kvůli kterému existujeme. Snažit se „udělat si jméno“ proto znamená nebezpečí minout se cílem ve svém životě.

Naštěstí do příběhu zasahuje Hospodin zmatením jazyků. Je to trest za neuposlechnutí jeho příkazů? Nebo je to spíše záchrana před našimi sebezničujícími tendencemi? Evropská zkušenost z minulého staletí, hlavně dvě světové války, ukazuje, že když se lidé sjednotí za společným účelem a začnou být mimořádně úspěšní ve svém jednání, může jít docela dobře o katastrofu. Pak může být i zmatek prostředkem záchrany.

Příběh Letnic je v jistém smyslu příběhem rekapitulace zkušenosti z Babylonu. Lidé, v tomto případě učedníci,  jsou v podobné situaci a čelí podobným rozhodnutím. Jsou shromážděni na jednom místě, i když ne proto, aby si udělali jméno, ale protože mají strach. Město, místo, kde započalo zmatení jazyků, je pro Lukáše zároveň místem, kde pod vlivem Ducha Svatého leží i začátek porozumění. V příběhu o Babylonské věži je město místem, kde přicházejí lidé jedné řeči a jednoho národa, ale odcházejí jako lidé mnohých řečí a mnohých národů. Na Letnice přicházeli do města Jeruzaléma lidé mnohých řečí a mnohých národů a navzdory tomu zjišťují, že si rozumí. Možná bychom mohli říct, že po zkušenosti seslání Ducha odcházejí jako jeden lid – nebo přinejmenším s pověřením stát se opět jedním lidem.

O Letnicích získávají učedníci odvahu splnit starou výzvu jít do celého světa a přitom začínají práci na nové stavbě, na živé stavbě Církve.

Třeba k tomu ukazuje i naše ikona – Duch mluví k apoštolům, apoštolové k městu a prostřednictvím lidí ve městě k celému kosmu. Ať nám toto slavení Letnic připomene, že jsme k tomuto úkolu povolání i my.