Dnešní texty mohou pomoci ukázat radosti i pokušení služby. Ty základní radosti ukazuje Pavlův text z 2. čtení: věříme, proto také mluvíme –  a víme, že ten, který vzkřísil «Pána» Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví spolu s vámi. Jestli jsme tu nějak pro druhé k svědectví o Božím království, můžeme věřit spolu s nimi, že Kristova moc změní smrt na život.

Co se týká pokušení služby, tak jeden druh pokušení ukazuje první čtení – jde o představu, že služba nemůže být realizována jinak než skrze moc a slávu, protože takříkajíc lidé to tak chtějí. Jako kdyby lidé opravdu chtěli více otročit nějakému králi, než aby si nechali posloužit od služebníka. Ale víme, že náš Bůh je sice Pánem světa, ale chce, abychom přijali na prvém místě jeho službu nám. Je tedy nebezpečné to pokušení chápat služebníky každého druhu jako pány – nemohou být tak znamením Boha, který sám sebe vydává za lidi.

V dnešním textu jsme slyšeli „mluvil k nim v podobenstvích“. Ukazuje se, že nejen podobenství, která Ježíš mluvil, ale i jeho činy, jako vyhánění démonů, jsou přijaty podle toho, jaký mají posluchači a svědci vztah k Ježíšovi – buď mu důvěřují a pak se podobenství ve slovech nebo činech stanou znamením přicházejícího Božího království, nebo Ježíšovi nevěří a pak nestačí žádné, ani to nejlogičtější vysvětlení.

Bolestné je, když zvěst nepřijímají blízcí lidé. To se Ježíšovi stalo, v dnešním úryvku to najdeme hned dvakrát. Nejprve přišli jeho vlastní lidé, přeloženo příbuzní, v řečtině je to par‘ autú, „ti jeho“. Jsou to ti, kteří jsou lidskýma očima „nejbližší“, o kterých by se čekalo, že se o ně Ježíš bude moci opřít, ale právě ti smysl podobenství Ježíšových slov a činů nepřijímají. Podruhé, ke konci dnešního úryvku, je to zdůrazněno znova:„Kdo je má matka a moji bratři?“ A rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, má matka a moji bratři“. Slyšíme tu o kruhu Ježíšových posluchačů, tedy vnitřním kruhu těch, kteří poslouchají a je jim darováno rozumět a přijmout smysl toho, co Ježíš říká a co dělá: přicházející Boží království přemůže vše zlé, v tom je záchrana člověka a světa. Ježíšovi blízcí mu neuvěřili, jeho matka a jeho bratři (v některých rukopisech jsou tam i sestry), cit. stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Stáli venku, nepatřili do toho vnitřního kruhu Ježíšových posluchačů a svědků. Možná dnešní text ve zkratce zachycuje jedno z mnohých Ježíšových obrácení: uvěřil, že, plnění Boží vůle je kritériem pravého příbuzenství, nikoli to příbuzenství pokrevní.

Co je to ten hřích proti Duchu svatému, který, jak jsme slyšeli, nebude odpuštěn? Zdá se, že to může být právě odmítnutí Boží zachraňující aktivity v Ježíšových slovech a činech. Kdo odmítá zvěst a znamení, že Bůh zachraňuje, tomu snad není pomoci.

Neodmítat Boží zachraňující aktivitu v Ježíšových slovech a činech a v přicházejícím a vanoucím Duchu je pak ono plnění Boží vůle, o kterém jsme slyšeli: kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka. Boží vůle je záchrana přijatá vírou.

Pokud jsme v pokušení v něčem spočinout více než v důvěře ve volání na cestu k přijetí Božího království, a přitom se zdá, že opuštění takového bezpečí znamená, že jsme se pomátli, pak dnešní texty povzbuzují zopakovat Ježíšovu sázku, mít odvahu takové vazby rozvolnit, v dobré naději, že se nakonec Ježíšovými a tím i našimi stanou i ti „blízcí“, kteří to nejprve odmítali. Pokud můžeme věřit tradici v jiných biblických textech, alespoň někteří jeho příbuzní, kteří nad Ježíšem kroutili hlavou, se nakonec součástí jeho vnitřního kruhu stali.