Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno, slyšeli jsme. „To všechno“, o co se nemáme starat, protože nám bude přidáno, není přitom málo – je to naopak to základní, co umožňuje žít – jídlo, pití, oděv chránící před zimou nebo žhavým větrem. Touha po životě je v nás zakódovaná, žijeme, protože chceme žít. Naději hladovějících a žíznících na záchranu života dodává Izajáš v dnešním prvním čtení: Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet žhavý vítr ani slunce, protože je povede ten, kdo s nimi má soucit, a pomalu je povede ke zřídlům vod. Cesta může být dlouhá, pomalá, ale na jejím konci je zřídlo vod, naděje těch, kteří žízní po vodě nebo čemkoli jiném, aby mohli žít.
Matouš na to jde jinak. O kapitolku dříve před dnešním úryvkem nejprve prohlásí Ježíš o žíznících, že jsou blahoslavení: nemění jejich situaci, oni mají stále žízeň (Matoušovými slovy žízní po spravedlnosti), ale do žízně promluví setkání s Ježíšem, který hlásá příchod Božího království. Žízeň zůstává, ale může jakoby ustoupit do pozadí, protože evangelium království ji dává jinou perspektivu. Ježíš sám v příchod Božího království věří a ti, kteří uvěří takovému evangeliu, jsou blahoslavení.
Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno – výzva, která může změnit náš úhel pohledu, zdroj naší naděje. Víra a naděje v příchod Božího království nás má zbavit našeho strachu z hladu, žízně, našeho strachu ze smrti, z nedosažení životních cílů, z důsledků nepřekonatelných životních okolností, z nespravedlností, které nás zasahují.
Boží království hledáme a hledáme ho společně s Ježíšem, i on se ptal: K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Co je to tedy Boží království? Rozumíme mu snad jako podobenství o Bohu jako svrchovaném králi nade vším a nade všemi, kdy se jeho vůli nic nevzpírá. Boží království je čas obnovy všeho, co bylo pokřiveno a dokonce ztraceno, čas nasycení hladovějících a napojení žíznících, čas konce zla a jeho moci, čas nového stvoření, čas zmrtvýchvstání a také čas, ve kterém se obracejí hodnoty: co bylo bezcenné, se ukáže jako cenné. Boží království bude patřit chudým, ti budou pozváni na svatební hostinu, která v Božím království nebude končit.
Čas takové plné Boží vlády ještě nenastal, my chceme, aby přišel, spolu s Ježíšem tak voláme k nebeskému Otci „přijď království Tvé“. Současně bylo pro Ježíše království Boží již blízko, čas se už naplnil, slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium. Pro Ježíše bylo Boží království už přítomné, Boží království je mezi vámi, říkal. Je vystaveno násilí, říkal také, ale Ježíš se radoval, že nalezl ten poklad Božího království ukrytý v poli, a radoval se tak, až ho obviňovali, že je žrout a pijan vína.
Je to nejasné, to Boží království: přijde a současně je tu, navíc současně ještě roste a zraje, jako v těch podobenstvích o rozsévači (to známe: S Božím královstvím je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem…) – zdá se, že to Ježíš měl říci či ukázat jasněji. Ale možná nemohl, protože on sám byl tím hledajícím a na konci své životní pouti na kříží možná hledačem neuspokojeným, ale v Boží království stále doufajícím. Boží království, království jeho i našeho Otce, bylo Ježíšův životní program, centrum jeho hlásání, centrum jeho životní naděje a centrum jeho hledání. Víme, že na tuto cestu Ježíše inspiroval Jan Křtitel, Ježíš přidal k tomu, co Jan hlásal, důvěru v Boží milosrdenství a sílu přítomnosti, přítomné naléhavosti.
Nelze sloužit dvěma pánům. Když se staráme a máme zodpovědnost za dobré věci – co budeme jíst, jak smysluplně naplníme svůj život, co můžeme udělat pro zdraví a budoucnost našich dětí, nebo se staráme, abychom my sami byli lepší, pak se zmenšuje prostor hledat a spoléhat se na Boží království. Starat se asi budeme tak či onak stále, kéž ale slyšíme Ježíše, jak nás chce uvolnit ze svých starostí, aby nás nezahltily – to, oč se nyní staráme, nakonec náš život stejně nezachrání a pomine, naše kapacita starání se je stejně příliš omezená. Nezajistíme své životy ani životy naši blízkých proti všem hladům a žízním, a starat se o to je bláhové počínání, počínání pohanů – pokud se dáme, starosti si nás vždy najdou. Nedejme se, Ježíš chce, abychom se dívali jinam.
Boží království je blízko, čas se naplnil. Asi o něm nedokážeme hovořit lépe, než jak to dokázal Ježíš ve svých podobenstvích. Ale důvěřujme, že Boží království je opravdu mezi námi – jako metafora naší naděje, která osvobozuje a osvobodí od každého strachu o budoucnost, od každé žízně, od každé nedostatečnosti. Ať je mezi námi jako metafora Božího milosrdenství, které se projevuje skrze naše milosrdenství – tak Boží království lze najít i „mezi námi“.
Hledejme tedy nejprve Boží království a ostatní nám bude přidáno.