Liturgické texty dnešní neděle by nás mohly vzbudit z našeho poněkud ospalého prožívání víry. Neměly by v nás způsobit zklamání, že všechno děláme špatně a že se nám nedaří prožívat svou víru správně. Měly by vzbudit naši odvahu ke změně smýšlení – může nás zachránit náš Bůh.

Dnešním prvním čtením bylo napomenutí proroka Izajáše, které se týkalo správné bohoslužby a to zejména správného a účinného postu. Prorok začíná palčivými výčitkami a svou obžalobu zmírňuje uznáním snahy obžalovaných Boha poznat. Výčitkami je chtěl nejdříve vyburcovat
a nakonec jim vysvětluje, že navenek probíhající formy jejich postu nejsou Bohu milé, protože nijak nepřispívají ke správným vztahům mezi lidmi. Bůh si přeje od lidí skutky milosrdenství, jejich vzájemnou solidaritu, ne žádná prázdná gesta postů. Poslední dva verše dnešního úryvku jsou i pro nás přislíbením spásy – tedy záchrany. Budeme-li milosrdní k lidem kolem nás, „Hospodin nás povede neustále, bude nás sytit a budou nás nazývat těmi, kdo zazdívají trhliny a obnovují stezky“.

„Blaze muži, který se bojí Hospodina“, věřím, že i ženě, to jsou slova dnešního žalmu. Bát se Hospodina znamená v této souvislosti očekávat od něho zajištění své existence, oporu svého života, žít s ním a jeho Zákonem v těsném životním společenství.

Při poslechu dnešního druhého čtení jsme měli možnost uvědomit si napětí mezi lidskou a Boží moudrostí. Boží moudrost není schopen přijmout člověk „duševní“, který vychází z toho, co je lidsky přijatelné, co je uchopitelné jeho rozumem, jeho moudrost je spekulativní, samolibá, hledá vlastní prospěch. Člověk „duchovní“ je otevřený pro Boží jednání, vystavuje se tajemnému působení Ducha a nechává proměňovat svou mysl. Ví, že na mnohé „nemá“ a očekává s dětskou důvěrou a holýma rukama moudrost darovanou z nebe. Boží moudrost je moudrostí kříže, vede  k přijmutí toho, že první budou posledními, že dospělí musí být důvěřiví jako děti atd. Takovou moudrost Bůh předurčil k naší slávě. Dokážeme ji přijmout jako Pavel?

Vy jste sůl země a světlo světa, to byla slova, která k nám zazněla v dnešním evangeliu. Jsou to slova burcující nás k odpovědnosti, k tomu abychom si uvědomili své poslání ve světě.

Solí země je Ježíš. To bez něho ztrácí svět chuť a morálně se hroutí, tak jako se bez soli rychleji kazí jídlo. Ježíš je také světlem světa.

Jak se tedy můžeme stát jako Ježíšovi učedníci solí a světlem? Můžeme se jimi stát jen do té míry, do jaké se necháme prostoupit jeho Duchem, jeho chutí a prozářit jeho světlem. To jeho chuť bude působit na lidi kolem nás. Jeho chuť a světlo se však může projevovat jen naším skutečným jednáním, ne jen případnými úsměvy. Musíme se dobře dívat kolem sebe: je mnoho lidí, kteří potřebují pomoci – někdy potřebují naši materiální pomoc, někdy slova povzbuzení a útěchy. Hlavně však potřebují naši lásku. Nemůžeme pomoci celému světu, světem pro nás je především to, co nás bezprostředně obklopuje, náš každodenní malý svět: naše rodina, naše pracovní prostředí, ti se kterými se setkáváme.

Úkol být solí a být světlem není snadný. Sůl může ztratit chuť a světlo může zhasnout. Máme s tím už zkušenost.

Zabránit ztrátě chuti soli a zhasnutí světla je možné jen když v sobě vytvoříme Ježíšovi větší prostor k působení a sami se umenšíme.